Než k nám přijel, myslela jsem si, že jsem viděla už všechno. Jenže
Adam to byl Pan kocour. Přivezla ho jedna dobrá duše spolu s jeho
třínohou kámoškou Barunkou. Dovezla je v obřích taškách, protože Adam
špatně snášel přepravku a manipulaci vůbec. Pamatuji si, jak jsem při
vypuštění v kuchyni přemýšlela, jestli mi paní náhodou omylem
nepřivezla psa. Adam byl totiž největší kocour, jakého jsem kdy
viděla. Samozřejmě dnes už je vše jinak a takových macků jsem zažila
víc, ale v té době byl tenhle zrzavobílý fešák prostě obr. Krásně
stavěný, dobře krmený a navíc s úžasným kukučem. Jediným problémem
byla jeho povaha - nesnášel změny ani manipulaci a přepravku dokázal
do pěti minut rozebrat. Byl hodně fixovaný na Barunku, se kterou
prožil celý svůj dosavadní život, takže když se Barunka umístila,
přestal milý Adam jíst. Naštěstí se Barunka vrátila po pár dnech zpět
a vše se vrátilo do starých kolejí. Adam byl opět spokojený. Měl
prostě rád své jisté a jakákoliv změna mu nedělala dobře. Bál se
cizích lidí i lopatky na úklid wc...
Hlavně kvůli jeho psychické pohodě se v pokoji, který obýval společně
s dalšími kočkami, luxovalo pouze jednou týdně. Ostatní dny se mohlo
jen zametat. Ani za čtyři a půl roku si na úklid nezvykl. Ovšem co
miloval, bylo drbání bříška. To se vždycky rozvalil na posteli a
prosím drbat. A pořádně a dlouho. Občas měl takové telecí nápady, že
se takhle rozvalil ve dvě ráno, a když nepřišla žádná odezva, tak si o
mazlení prostě řekl po svém. Stoupnul si na polštář, chvíli mě
pozoroval a pak mě profackoval. Ovšem musím přiznat, že drápky vytáhl
jen málokdy. A za to, že byl tak laskav a nechal můj obličej bez
poskvrny, dostalo se mu pořádné porce drbání. Naštěstí tenhle nátlak
nepraktikoval každou noc, takže se to dalo vydržet.
Další věcí, které nemohl odolat, bylo jídlo v jakémkoliv množství a
formě. Velkej kluk se prostě musí pořádně najíst a Adam tohle opravdu
do puntíku dodržoval. Pandírko se mu pěkně plnilo, a tak když nám
začal nenápadně hubnout, věděla jsem, že je něco špatně. Zpočátku
jsem si myslela, že se hlásí častý neduh starších koček, ledviny.
Před cestou na veterinu dostal prášek na uklidnění, protože by cestu
nezvládl. Do té doby totiž nikdy vážně nemarodil a veškerá ošetření
probíhala u nás. Paní doktorka Adama znala a pro jeho klid jezdila na
očkování k nám, aby se zbytečně nestresoval cestou a přepravkou, a za
to jí patří velký dík.
Tentokrát to však nešlo udělat jinak. Adam byl na veterině přispán,
aby se mu mohla odebrat krev na testy. Odebrat ji za normálního stavu
nešlo, Adam by nám to nikdy nedovolil. Aspoň ho mohl doktor pořádně
prohlédnout od hlavy až k patě. Nikde nic. Testy sice ukázaly, že
ledviny jsou v naprostém pořádku, ale měl vysoké hodnoty bílých
krvinek. Adam dostal antibiotika a děj se vůle přírody. Problémem
bylo, že neměl jiné příznaky než postupné hubnutí. Ani po měsíci se
však stav nezměnil a Adam navíc při jídle začal neskutečně vrzat
zuby. Bylo rozhodnuto, že se udělá rentgen a kontrolní krevní
testy. Moc se nám do toho nechtělo kvůli narkóze, ale nedalo se nic
dělat. Rentgen bohužel nic neukázal, naopak byl přímo ukázkový.
Krevní testy byly stejné jako před měsícem. Doktor opět Adama pořádně
prohlédl a tentokrát už byl problém objeven. Adam měl v krku útvar,
který mu bránil v pořádném polykání. Proto jedl méně a začal hubnout.
Bohužel na tomhle místě byl útvar naprosto neoperabilní. Stačilo jen
jemně přitlačit a hned začal silně krvácet. Jednu chvíli to dokonce
vypadalo, že to Adam neustojí a přijdeme o něj. Naštěstí se ho
podařilo rozdýchat i odebrat vzorek na cytologii. Ta ukázala, že se
jedná buď o silné zánětlivé ložisko nebo o laryngeální lymfom.
Bohužel se nakonec potvrdilo to druhé.
I přes veškerou snahu se nedalo pomoci. Adam neustále hubnul, i když
dostával antibiotika a k jídlu rekonvalescenční konzervy a pasty
několikrát denně. Poslední tři dny už bylo jasné, že jde do tuhého.
Snědl vždy jen třetinu a i to mu trvalo déle jak dvacet minut.
Přestal být veselý, ale chuť k jídlu měl stále. Jen prostě nemohl
jíst. Rozhodnutí jet na veterinu, když víte, že je to možná poslední
návštěva, bylo opravdu těžké. Už při prvním nálezu veterinář říkal,
že se tohle operovat nedá, protože v krku není dost místa na intubaci
a při sebemenší manipulaci krvácí. Doktor tedy Adama znovu uspal, ale
když jsme se mu podívali do tlamky bylo jasné, že je konec. Novotvar
se dvojnásobně zvětšil. Stále jsme doufali, že se jedná o zánět a
pořád je šance, ale tohle nám ji vzalo. Zbývalo už jen rozhodnutí,
zda Adama nechat jít, nebo ho ještě probudit. Teď jsem ráda, že jsem
se rozhodla pro uspání. Pitva totiž prokázala lymfom, který sahal
velmi hluboko ho hltanu a zasáhl i část horního patra a jazyka. Kdyby
doktor Adama operoval a operace se zdařila, v což vůbec nedoufal,
Adam by se už nikdy normálně nenajedl. Jídlo by se muselo dávat přes
sondu. Navíc bylo jasné, že by se nádor za pár týdnů objevil znovu. A
to bych mu nikdy nemohla udělat. Adame, je mi to moc líto.
