Včera večer jsem při venčení psa, u nás v Odoleně Vodě, zaslechla
povědomý nářek. Pes samozřejmě zbystřil a vydali jsme se po hlase.
Bohužel jsem se nepletla. U silnice se batolilo sotva 8týdenní
mourovaté koťátko. Tak jsem bobeška honem sebrala a vydala se k
domovu. Zazvonila jsem na syna, předala mu psa, aby ho vzal domů,
jelikož ten byl celý pryč a moc chtěl kočičí mrně potlapkovat. Mrňous
byl strašně rád, že není sám, tulil se, vrněl a skoro to vypadalo, že
jen nechápe, kde jsem se courala tak dlouho... :-))
Vydala jsem se hledat, čí by mohlo být. Bylo asi devět večer, což na
rozdávání koček není nejlepší čas. Jedna paní koukla, že má svá dvě
koťátka doma. Jinak všichni reagovali, jako bych jim nabízela něco
strašného. :-(( Pouze ještě starší manželé, které dobře známe, si
kocourka prohlédli, nechali by si ho, ale už se starají o cizí
kocoury, kteří k nim prostě tak nějak přišli a oni jim poskytli
domov. A tihle pouliční desperáti by maličkého rozhodně nepřivítali
pěkně. Tak jsem se vydala domů s kocourkem za krkem. Přítel jen
mínil, že zas zachraňuju svět... oba naši kocouři z něj byli poněkud
zaskočení.
Kotě dostalo najíst, záchod si pouze prohlédlo a frčelo do
přepravky, kde mělo dečky a plyšového oslíka. Tak prcek usnul
přitulený k oslovi a spal až do 03:15. Spustil tyjátr, byl vytažen z
přepravky, pomazlen, posazen na záchod, kde se vzorně vyčůral a zase
putoval za oslem, se kterým spal až do rána.
Ráno jsem se vydala do trojského útulku - mám ho nejblíž. Neptejte
se, jak mě to napadlo. Nevím. Asi proto, že když jsem před lety,
bydlíc na Hájích, vydolovala kolem čtvrté ráno z kapoty Volva kotě,
tak jsem ho vrzla do přepravky a jela do pražského útulku. Kam jinam.
Tak jsem teď jela taky, kam jinam.
Cesta do Trojského útulku byla strastiplná, prcek ječel jak paviání
tlupa a jen jsme vyjeli, ještě se v přepravce po...dělal. Jistě si
dovedete představit, co to je, mít v buse přepravku s podělanou
řvoucí kočkou a jet dalších 20 minut. Vystoupit nemůžete, protože
příměstská nejezdí tak bohatě jak pražská MHD.
Po výstupu v Praze jsem okamžitě vytáhla smradlavku a celý pelíšek i
s plyšákem letěl do popelnice a pak vzhůru na cestu.
Ve starých Bohnicích jsem na okamžik umřela, jelikož do zastávky
Zámky jezdí pouze jediný bus 236 a má cca týdenní intervaly. Mě ujel
a čekat 45 minut jsem nechtěla, potřebovala jsem jet do práce. Tak si
říkám, nebudeš líná a dojdeš pěšmo. Cha!!! :-D
Jedna, druhá zastávka kousek od sebe, tak to bude dobré. Třetí
zastávka a konec Bohnic a les. Uj. Nikde nic jenom les a jediná
silnice. Dobrá, jdu. Musím přiznat, že jsem se celkem bála. Nikde
nic, než les, les a pro změnu les. Samá zatáčka a za každou další
zatáčkou - nevídáno!! - zatáčka a les. :-( Za celou dobu mě minulo
jediné auto, cyklista a protijedoucí bus.
Po dvou kilometrech, jsem došla k útulku. Šťastná, že jsem u cíle, a
že konečně ječícího netvora udám, hledám kudy dovnitř. Jedny dveře
"příjem psů", druhé dveře "výdej psů". Sakra - o kočkách ni slova.
Nevadí, zazvoním a paní mě i tak otevře.
Kocourka přestěhuju do jejich přepravky, a paní povídá, že odchyťáci
kočičáka převezou do Měcholup. Při sepisování protokolu pravdomluvně
uvedu, že jsem kocourka našla v Odoleně Vodě. Během pár minutek mám
čičáka zpátky ve své přepravce a jsem vyexpedována, že musím na náš
obecní úřad. Oni jsou pro Prahu. To chápu, kdyby jim tam vozil celý
kraj kočky, asi by to mohli rovnou zavřít. Jenže nijak to nezmírňuje
mou bolest, že jsem opět obtížena kotětem a musím jet zpátky. A když
na zastávce zjistím, že bus zpátky mi jede v 09:30 a hodinky zvěstují
krutých 08:44, je mé zoufalství nekonečné.
Vydávám se na cestu zpátky, klopýtám, zcela v klidu nahlas hovořím s
kotětem, které unavené vším, usnulo. Spílám všem lidem, kteří
vyhazují kočky, abych s nimi musela chodit jako pitomá tam a zpátky
mezi Bohnicemi a Trójou. Pak nadávám spícímu kotěti, že spí, místo
aby solidárně nadávalo se mnou - vždyť celou cestu řve, a když je ho
potřeba, tak si usne. :-( Prostě zveličuju, lituju se a tak.
Ve Starých Bohnicích čekám na bus a volám příteli, vše popisuju a on
volá na obecní úřad v Odoleně Vodě.
Jistá paní B., což má být referentka přes tyhle věci,
vypustí z úst památná slova: "My se staráme jenom o psy, kočky
neřešíme. Někomu ji dejte." On volá do Měcholup a tam mu paní
vysvětluje, že ani oni nemohou přijímat kočky odjinud, ale že na
obecním úřadě s námi nemůžou takhle vyběhnout, protože paragraf a
zákon... přítel pátrá, nachází všemožné zákony, volá na Policii do
Odoleny Vody, kde mu vše potvrzují. Výsledky zavolá mě.
Vyzbrojená zákony a hlavně všemocným vztekem, jedu na Obecní úřad v
Odoleně Vodě. Volám do práce a beru si den dovolené. Má kolegyně mi
sděluje, že u nich je na sídlišti spousta toulavých koček a ji nikdy
nenapadlo je nějak zachraňovat...
Kotě stále vyčerpaně spí. Já naopak napumpovaná adrenalinem nakráčím
do první kanceláře. Vejdu - tam pěstěná dáma plká s kámoškou, která
jí přinesla ukázat své batole. Nevšímají si mě. Stojím, pozdravím,
stále nezájem. Pokročím až k nim s přepravkou a pravím, že jsem
přišla s nalezenou kočkou. Jsem odzbrojena sdělením pěstěné dámy: "Ale já žádnou kočku nechci." Zírám. Pikosekunda a probíhá mobilizace
v mozku. Tuhnou mi rysy a pravím, že jsem ji našla a že se o kotě
mají postarat jako obecní úřad. "Běžte naproti, tam je odbor
samosprávy." Tím se mnou končí.
Klepu na další dveře s cedulkou se jménem paní B. Další pěstěná dáma,
jejíž obličej mě popuzuje, protože ji evidentně otravuju. Nečekám na
nic, jdu k jejímu stolu.
Já: "Dobrý den, jsem z Odoleny Vody a včera večer jsem našla kotě."
Ona: "To jste vy, už volal váš přítel a řekla jsem, že se o kočky
nestaráme, s útulkem máme nasmlouvané jen psy."
JÁ VELMI NASUPENĚ: " Tak to je možné, ale to je váš problém a můj
přítel asi nezná §135 Občanského zákoníku, podle něhož je kočka věc a
nemá-li majitele...." Stavím jí přitom přepravku na stůl a sypu to ze
sebe, protože jinak ji tou přepravkou praštím. :-(( Vím, že jsem
kecala, jelikož paragrafy mi našel přítel, ale potřebovala jsem ji
umlčet.
Ona vyjeveně: "Běžte vedle k panu vedoucímu!" Evidentně není zvyklá,
že by s ní zdejší obyvatelé měli odvahu debatovat.
Vedle sedí pan H. Vyloženě otráveně, co otravuju sakra, se ptá,
co jako s tou kočkou má dělat!!?? A kam si ji jako má dát.
Odpovídám, že se má postarat, podle své povinnosti a dát si ji může
třeba do skříně. Pan Halva se ale nedá!
"Já musím jet s paní starostkou...." Kamsi. Odchází a ještě hodí po
kolegovi panu K. info, ať policajty nevolá, ale rovnou zavolá
do útulku.
Usedám na židli, spící kotě v přepravce je na stole. Pan K. volá
do útulku - ne kočku nevezmou, ale dávají mu několik telefonů na
depozita a pražské útulky. Trojský a Měcholupy. Poradím mu, ať si ty
útulky škrtne rovnou, z jednoho právě jedu a do druhého jsme volali.
Usměvavě poděkuje za informaci, škrtá, papír s telefony kopíruje a
podává mi jej, že to je všechno, čím mi může pomoci, ať si tam
zavolám!!!!!
Papír mu vracím, a překvapivě mu sděluji, že nikoliv - tam zavolá on
a zařídí to. Je neskonale překvapen. Poprosí o půjčení přepravky,
protože nemá do čeho kotě dát - což chápu a souhlasím. Bere si můj
telefon a chystá se mě vyexpedovat, ale já se dožaduji protokolu o
předání. Sesmolí ho a já konečně odcházím. Bez mrněte. Jedu domů,
unavená a strašlivě vytočená, hlava mi třeští, uléhám nadopovaná
Ibalginem a usínám. Probouzím se pozdě - po úředních hodinách.
Teď je 20:09 a mě nikdo nezavolal. Takže nevím, zda vůbec někam to
čičátko odvezli a kdy nebo je ještě stále v přepravce. Kdy dostal
najíst, vodu a záchůdek.
Ráno tam samozřejmě budu volat a zjistím si to... ale jednání
zdejšího úřadu považuju za otřesné a arogantní. A potřebovala jsem se
vykecat... a taky - do mého fanklubu přibyli další členové!
