Když se v červenci odebrala moje Čikinka, moje kočičí srdíčko a zlatíčko ze všech nejzlatější, do kočičího nebe, byla jsem rozhodnutá, že si už další kočičku nepořídím. Jednak proto, že mi bylo jasné, že jako ona nebude už žádná, prostě odešel s ní kus mého srdce, a hlavě jsem se bála, že případnou bolest z další ztráty bych znova neunesla. Navíc jsem měla tři pejsky.

Z plánovaného ujmutí se jedné opuštěné fenečky se vyklubala fenečka "nadívaná", prostě porodila dvě malé děti, které už jsou dnes větší než ona a které jsme si zamilovali natolik, že jsme neměli to srdce je dát někomu nezodpovědnému – a ti zodpovědní už mají přepesováno a překočkováno. A tak jsem si tedy řekla že tři pejsci jsou prostě dost na starosti, výdaje a radosti a že prostě žádná další kočenka nebude.

Dny, kdy jsem se vracela domů z práce a žádné klubko chlupatého štěstí mě nevítalo a občas netrápilo, byly ale tak prázdné. A místo toho aby s postupem času tato bolest ze ztráty pomíjela, byla čím dál silnější, až jsem nedokázala ani jednou doma nebrečet.

Jakoby proti mojí vůli, protože dodnes nevím, jak jsem se tam dostala, jsem zabrousila na internetové stránky kocky-online.cz. Jen tak se asi podívat na nějaké kočičí čumáčky. A jen tak mimochodem tam narazila na kočindu, která mne na první pohled chytla svým drápkem za srdce. Ale pořád jsem byla víc než většinou svého já rozhodnutá, že si žádnou vzít nechci. Že moje srdce ale bylo většinou svého já rozhodnuto, že bude číča moje, jsem pochopila za pár dní.

Dva dny na to jsem se přihlašovala na stránky znovu s tím, že se jenom podívám, jestli tam ještě je, přeci si jí někdo vezme, ne?? Je tak smutná a nádherná…

Vnitřně jsem se usnesla na tom, že jestli tam bude ještě za týden, tak se na ni zeptám. Horečně jsem se přihlašovala každé ráno s tím, že jsem si přála, ať tam ještě je, nebo ať si ji vezme někdo moc moc hodný.

A byla tam a čekala na mě. A to už bylo rozhodnuto. Do útulku jsme zavolali, pro kočičku dojeli, a i přesto že se na nás za začátku moc netvářila, dnes už víme že je naše, naše, naše…

A ona?? Ví to taky, a víte co… je šťastná a my s ní. Vnesla do našeho života zase slunce, radost a štěstí. A víte ještě co… možná jí přineseme ještě kamarádku… sice moje vnitřní já říká že tři psy a kočka stačí… ale srdce… :-)

Na závěr musím ještě dvě poděkování:

Naši novou kočičku – Anabellu Bellu - máme z útulku Lucky paní Zárubové. Je to pravá kočičí máma a kočičky se u ní mají jako v ráji. Děkujeme za její lásku a péči, co dává těm opuštěným chlupatým dětem. Byli jsme naprosto unešení harmonií, jaká tam panuje. Kočičky jsou volně na zahradě a je tam naprostá idylka. Díky.

A pak děkuji Tobě můj miláčku tam v kočičím nebi. Děkuji za ty nádherné roky, za Tvou lásku, za všechno to krásné, čím jsi nám obohatila a prosvětlila náš život. Nikdo Tě nenahradí a ty to víš, protože si byla ta nejbáječnější a nejvýjimečnější kočička na světě. Naše další kočička není místo Tebe, ale přišla po Tobě. Mám v srdci tolik lásky, že ji musím dát dalšímu opuštěnému tvorečkovi, který ji potřebuje. A děkuji Ti za to, že jsem to díky Tvé lásce a tomu, cos mě naučila, pochopila. Doufám, že se ze svého kočičího nebe raduješ s námi, s námi budeš navždy v našich srdcích a vzpomínkách. Miluji Tě a Ty budeš moje zlatíčko navždy.

Díky Tvoje panička.