Jídelníček je u dobříšské kočičí populace rozmanitý, od myší, přes párky a mléko, až po oschlé knedlíky s omáčkou a mouchou v ní. Sexuální život prožívají kočky na Dobříši svobodně a nevázaně, v pravidelných intervalech rodí své kočičí děti, a pokud jsou kočičí mámy dosti obezřetné a nechlubí se se svými kočičími miminky svým chovatelům, je i kočičí dorost početný a vždy s další generací o něco volnější a svobodnější, tedy divoký.

Dobříští chovatelé zpravidla fandí volnému životu svých koček, nikterak je nezatěžují veterinární péčí a kastrace je většinou - zvláště u kocourů - brána jako něco naprosto nepřirozeného a odporujícího životnímu stylu volného kočičího života. Pokud se z této lásky narodí ko?ata a jsou chovatelem nalezena, je naopak třeba zasáhnout a provést korekci kočičích přírůstků. Inu koček přece nemůže být více než myší.

Timík z Dobříše

Průměrná dobříšská kočka je skutečně venkovská, a to v tom smyslu, že žije skutečně venku, práh domu zpravidla nepřekročí za celý svůj život, protože jednak je prostě venkovská a jednak je to kočka. Na rozdíl od dobříšských psů, kteří zpravidla nechodí za plot pozemků svých chovatelů či za pletivo svých psích kotců, je však dobříšská kočka báječně svobodná. Výjimkou jsou jen kočky urozené, tedy koupené, ty jsou chovány zpravidla jako kočky městského typu, to znamená, že většinou nepřekračují práh domu směrem ven.

V těchto souvislostech se občas stává, že někteří zvláště samostatní jedinci se osamostatní natolik, že již přestanou mít potřebu se vracet ke svým chovatelům a zvolí si život volně žijící kočky úplně se všemi nástrahami, které s tím souvisí. Z těchto kočičích jedinců se stávají v další generaci již kočky polodivoké a divoké. V tomto okamžiku je třeba zasáhnout, nebo? kočky divoké v naší postmoderní industrializované společnosti nemají příliš místa k životu a nebývají zpravidla vítány. Otázkou je, kdo má zasáhnout, protože tyto kočky již vlastně nikomu nepatří.

Městský úřad na Dobříši sice samozřejmě tuší, že situace volně žijících koček je svízelná, a ví, že tyto kočky existují, ale dle mínění místního referátu životního prostředí tohoto úřadu se kočičí problematikou nezabývá nikdo, protože jsou samozřejmě důležitější úkoly na řešení, a pak: "vždy? kočky na Dobříši volně žijí proto, že je lidé krmí". A tak jsem se pokusila pomoci. Ve spolupráci s OS podbrdsko jsme zahájili odchyt volně žijících koček v lokalitě města Dobříš, včetně ko?at těchto koček.

První akci jsme provedli začátkem srpna a prvním chyceným kocourem byl dospělý, krásný, téměř bílý kočičí sameček mohutné postavy a sebevědomé povahy. Okamžitě po přemístění do přepravní bedničky si ji označkoval, takže v autě bylo ihned znát, kdo je zde pán a velitel, a kdo je pouze kmán. Po ošetření u paní doktorky a po následné kastraci našel nový domov na statku, kde ho hodní lidé nechají žít.

Druhý kocourek se chytil ještě téhož večera, byl to malý, stříbrně pruhovaný tygřík, velmi vystrašený a nesmírně roztomilý. Malého stříbrného nezbedu jsem pojmenovala jménem Tim a odvezla ho k sobě na chalupu, aby poznal, co je to život v rodině. Zprvu se bál, ale posléze se stále více osměloval a vyhráno bylo, když se nejen nechal vzít a pochovat, ale když se mu to i začalo líbit, což jsem diagnostikovala podle jeho hlasitého předení.

Inka z Dobříše

Při druhé akci - též začátkem srpna - se chytila milá téměř bílá kočička Dobřiška, která byla ošetřena paní doktorkou, kastrována a vypuštěna zpět. Na podzim jsem ji zahlédla na louce v blízkosti místa jejího vypuštění, takže je zdravá a žije v dané lokalitě dále.

Téhož večera se chytila ještě dvě ko?ata - kamarádky či sestřičky - tříbarevná Inka a černočerná Sára.

Inka se u mě na chalupě třikrát rozhlédla a po čtvrté vyjedla misku a nechala se pohladit. Od té doby začala u nás bydlet s pravou kočičí samozřejmostí: vařená kuřecí stehna jí báječně chutnala, spaní na gauči bylo prý také v pořádku, takže když měla náladu, tak jsem si ji mohla hladit. Od druhého týdne mi dovolila, abych ji měla na klíně, když usínala.

Sára byla nezávislá a netoužila po jakémkoli kontaktu se mnou, nicméně si vesele hrála a čůrala do křesla, nebo? se to tam prý báječně vsakuje, takže vlastně není nic vidět, inu ideální kočičí záchůdek. Měla jsem rozdílný názor, ale vysvětlování bylo pro Sáru prý nezáživné, a proto ji vůbec nezajímalo. Takže jsem prala a čistila a sušila a znovu prala a čistila a sušila a zpravidla jsme si večer s manželem vždy sedali do křesel v různém stupni vlhkosti. Časem Sára zjistila, že se dá čůrat také do připravených misek s kočičím pískem a na křeslech se dá také spát, tak se přeorientovala a bylo vyhráno. Nicméně si stále ponechávala svou kočičí nezávislost a obezřetnost a o mé návrhy na sblížení nejevila přílišný zájem.

Při třetí akci - v polovině srpna - jsme chytili stříbrného kocoura a černou kočičku, oba byli dospělí, absolutně divocí a toužící po svobodě. Po ošetření a kastraci u paní doktorky jsme je neprodleně vypustili zpět. Když jsme otevřeli přepravky na louce, kde byli zvyklí žít, oba vyrazili současně ven a my poslouchali š?astný dusot nezávislých kočičích tlapek kamsi do dálky.

Sára z Dobříše

Čtvrtým kotětem zachráněným před budoucností divoké kočky byla malá bázlivá stříbrně pruhovaná kočička, překrásná, zřejmě sestra malého Timíka. Dala jsem jí jméno Sheila. Okamžitě po donesení do chalupy se chtěla kamarádit s Inkou, která v té době už považovala chalupu za své teritorium, což malé bázlivce Sheile okamžitě dala najevo hlasitými kočičími projevy - syčením a doprovodným sekáním. Tak jsem se se Sheilou začala kamarádit já a ona mě přijala za svou člověčí kamarádku a dovolila mi, abych ji ochočovala. Od začátku byla přítulná, strašně toužila být domácí, a když jsem ji vzala do náruče, byla sice trochu ustrašená, ale po chvíli se uklidnila a začala příst, abych věděla, že je spokojená a chce být u mě.

Mezitím jsem pro Timíka a Sáru našla nové domovy, Sára nyní žije v nádherném prostředí Černošic a je už úplně ochočená a nejlepší pelíšek je prý v posteli u jejích nových lidských přátel. Timík neměl takové štěstí, protože se v novém domově vyskytly určité zdravotní komplikace, a tak se musel vrátit k nám domů, ale od konce září je již také v jiném báječném domově společně s kočičími kamarády s lidskou kamarádkou, která je má všechny ráda a hezky se o ně stará.

Malá Sheila se velmi líbila milé rodině z Rokycan, odvezli si ji nedlouho po jejím ochočení a očkování a nyní žije spokojená v této rodině jako kočičí jedináček. S nastupujícím podzimním počasím ji prý vůbec neláká zahrada a zdržuje se nejraději doma v pokoji na kočičí prolézačce, eventuelně na pohovce či na lidském klíně.

Pro Inku si přijela rodina ze Sluštic u Prahy a Inka nyní vesele běhá v novém domově společně s dvouletým kocourkem, který ji přijal za svou kamarádku. Oba mají k dispozici balkon chráněný pletivem a tak mohou být i venku, když chtějí.

Další odchycenou kočičkou byl dospělý černý kocourek Bertík a mourovano-bílá kočička Oldřiška. Byli ošetřeni, kastrováni a vypuštěni zpět. Občas je také vídám, když se procházím poblíž místa jejich vypuštění.

Domov nalezla přítulná černá kočička Bedřiška, která byla odchycena koncem srpna. Statečně se účastnila veletrhu ZOOexo, kde mělo OS podbrdsko stánek s expozicí opuštěných koček, a nyní žije se svou lidskou kamarádkou a obě jsou rády, že se navzájem poznaly a mohou být spolu.

Koncem srpna se nám podařilo chytit další kotě - plachou, téměř bílou kočičku Aranku, pravděpodobně sestru Inky a dceru Dobřišky. Na chalupě byla stále bázlivá a nevěděla, jak se má se mnou mazlit. Když jsme ji v září převezli do našeho pražského bytu, ubytovala se pod postelí a já nevěděla, jak ji přimět, aby se nás nebála. Nakonec jsem ji dala mladé milé slečně, aby se ona pokusila s Arankou sblížit.

Aranka nyní žije městským životem v Praze se svou novou kamarádkou a ve společnosti dalších dvou mladých lidí a prý již není bázlivá a vesele si hraje. Jen když přijde návštěva, tak se raději schová, ale jinak se ráda přijde pomazlit.

Aranka z Dobříše

Šesté chycené ko?átko byla krásná tříbarevná kočička Barunka, Povahou byla jen trochu bázlivá, spíše zvědavá, a po krátkém čase se u nás doma stala nerozlučnou kamarádkou našeho ročního kocourka Olivera. Oba společně bugřili po celém bytě a Oliver byl nesmírně š?astný, že je neustále obdivován svou malou kočičí kamarádkou. Jako jediná měla mírné zdravotní problémy - trochu olysalý nos - ale po přeléčení je také již u své rodiny. Po troše smutku, když odcházela z našeho domova, si také už zvykla a při pochování vděčně přede.

Na přelomu léta a podzimu byl odchycen, ošetřen a vykastrován kocourek Felix, černý s bílou náprsenkou a tlapkami. Byl to zřejmě původně domácí kocourek, ztracený či vyhozený, nebo? nebyl divoký. Nicméně se nepodařilo pro něho najít domov, tak se vrátil zpět na Dobříš, do místa, kde to znal. Občas ho vídám na tomto místě, jak se prochází.

Jako zatím poslední se nám podařilo odchytit dva dospělé kocoury - mouro-bílého Šimona a mourovaného Matouše. Byli veterinárně ošetřeni, kastrováni a před vypuštěním onemocněli. Nyní jsou již zdrávi, Šimona baví bydlet u lidí, je z něho velký mazel a už vůbec prý netouží žít životem venkovské kočky. Našel nový domov u hodné starší paní v Praze na Vinohradech. Matouš byl divoký a svobodu milující kocour a nepodařilo se nám ho ochočit. Proto byl vypuštěn zpět na Dobřísi na své oblíbené místo za školou. Vzpomínáme na něj a přejeme mu dlouhý š?astný život divoce žijící venkovské kočky. Já osobně doufám, že ho ještě někdy uvidím a tím budu mít potvrzeno, že je zdravý a živý.

Závěrem bych ráda poděkovala Občanskému sdružení podbrdsko, jeho statečné a obětavé jednatelce slečně Barboře Kolmanové a panu Jiřímu Matulovi, kteří se celé akce ujali, provedli ji zcela sami - bez jakéhokoli přispění městského úřadu Dobříš - na náklady Občanského sdružení podbrdsko i své vlastní, kteří mi byli, a jsou i nyní, rádci a společníky při péči a ošetřování těchto koček, kteří věnovali svůj čas a zájem těmto kočkám, kteří se o ně starali v době ošetřování po kastračním zákroku, kteří je krmili a hladili a nakonec zdravé vypustili zpět do známé lokality. Děkuji jim osobně za jejich postoje a názory a jsem ráda, že jsem je poznala a mohla se účastnit práce s nimi.