Ahojte lidičkové,
jmenuji se Sisinka, i když mi moje panička občas říká Malenka. Prý proto, že jsem maličká. To sice je pravda, ale já za to nemůžu, prostě jsem nenarostla.
Jako maličké koťátko jsem měla hrozitánský hlad a bylo mi moc špatně. Nevěděla jsem, že existuje něco jiného. Prostě jsem se snažila z toho žití tam urvat co nejvíc pro sebe. Moc mi ale nešlo. Bráška byl silnější. Se sestřičkou jsme se dělily o zbytky. Ale i přes hlad jsem někdy neměla sílu i to málo sníst. Někdy, ve snu, jsem se měla dobře. Byla jsem s velkou kočkou, co mě měla moc ráda. Byla jsem v teple a najedená, nic mě nebolelo. Po probuzení jsem tuze naříkala, proč to tak není teď?
Jednou nás všechny jedna paní zavřela do takové krabice a tu pak do další. A představte si, ta velká krabice vrčela! To už se mi moc nelíbilo, bylo mi tam horko, měla jsem žízeň a špatně se mi dýchalo. Bráška celou tu dobu prospal. Ta nová paní se na mě občas podívala a taky mě hladila po pacince, když jsem ji vystrčila z krabice.
Ani nevím, jak dlouho jsme byli v té vrčící krabici. Pak prostě vrčet přestala a ta nová paní nás vzala do takové obrovské krabice. Byla větší než ta, na kterou jsme se dívali. Taky vím, že do ní a pak z ní chodili lidi. My jsme nikdy dovnitř nesměli. Moc jsem se bála, i bráškovi se to nelíbilo.
Ta paní nám dala do krabice misku s vodou. Bráška nepil, ale já měla takovou žízeň! Pila jsem a pila, co kdyby se zase voda ztratila? A pak jsem ucítila tu nejbáječnější vůni na světě! Nevěděla jsem, co to je, ale tak nádherně to vonělo! A ta paní to nesla k nám! „Ne, ne, pusť mě, já chci taky! Jdi trošku stranou!“ Ale bráška mě pořád odstrkoval, nedovolil mi ochutnat ani kousíček! Začala jsem plakat. Aspoň že jsem už neměla žízeň. Třeba to bráška všechno nesní a já aspoň zbytek vylížu. Snad mi tentokrát nechá… Zase jsem se rozplakala. Ta nová paní mě musela slyšet a asi té báječné vůně měla někde víc, protože znovu otevřela krabici a já jsem dostala jídlo jenom sama pro sebe! Páni, toho bylo! Nikdy jsem neviděla víc jídla a nikdy nebylo tak dobré… Skoro jsem nedýchala, jenom abych toho stihla snít co nejvíc, než nám to zase někdo vezme.
Potom ta paní odešla a my se začali s bráškou čistit. Měli jsme oba plná bříška jako nikdy předtím. Když se ta paní vrátila, tak otevřela krabici a vzala brášku. Začala něco povídat a bráška se rozvrněl. Já na ně neviděla, ale šla jsem se podívat, jestli bráška všechno snědl.
Pak dala brášku zpět do krabice a vzala mě. Dotýkala se mě a hladila mě, bylo to moc příjemné. Trošku jsem do ní ducla, aby nepřestávala. Dala mi něco do oušek a ta přestala svědit a taky jsem slyšela líp. Do očí mi dala nějakou studenou vodu a tím uhasila to pálení v nich. Dostala jsem i něco do pusy, ale to jsem nestihla ochutnat. Bylo moc příjemné s ní být.
Paní nás potom oba vzala a dala nás do takové klece. Byla větší než krabice, ve které nás měla teď. Představte si, byla tam zase voda a takové voňavé křupavé jídlo. A hlavně, pod pacičkami jsme měli něco heboučkého a měkoučkého. Trošku to šimralo, bylo to legrační. Na nás se pak přišly podívat jiné kočky, asi nám chtěly sníst tu dobrotu. Ale nemohly se k nám dostat. Bráška to šel pro jistotu hlídat a taky toho trošku snědl. Já jsem ale byla moc unavená, tak jsem si do toho teplého a suchého místa lehla a hned jsem usnula.
Když jsem se probudila, tak nám ta paní dala zase to báječné voňavé jídlo, taky nám dala takovou bílou vodu. Byla moc dobrá, bráškovi jsem skoro žádnou nenechala. To měl za to jídlo! Ale paní nám dala další a taky si nás zase vzala a něco povídala. Doufala jsem, že se tam na to místo už nikdy nevrátíme. Mě už nebyla zima a bráška zase začal vidět na to svoje bolavé očíčko. Tady jsme se měli tak dobře…
Jednou nám paní otevřela klec a my mohli ven. Trošku jsem se těch velkých bála, ale bráška ne. Představte si, všude tu bylo sucho, jídlo bylo taky pořád. Paní ho dávala do misek. Dřív jsem misku neznala. Taky voda byla v miskách a moc lahodná, ne jako tam. Mohli jsme chodit všude a hrát si. Ty velké kočky nám neubližovaly. Ta jedna mi připomínala tu z mého snu. Byla jiná, ale bylo mi u ní taky moc dobře. Jenže vždycky odešla, když jsem začala prskat a kašlat. Bráška už to nedělal, ale já ano.
Paní mi dávala každý den něco do pusy a umývala mi čumák a oči. Potom mě zase zavřela do krabice a pak do té vrčící krabice. Byly jsme potom v jiném domě. Bylo tam slyšet jiné kočky a taky tam byl pes! „Ať jde pryč, já se ho bojím! Ať mi neubližuje, prosím!“ plakala jsem. Moje paní mě vzala do náruče a ten pes ke mně nemohl. Paní mě potom položila na takový studený stůl, kde mě začala hladit paní v modrém. Byla jsem tam pak docela často. Ta modrá paní mě vždycky štípala do kožichu a někdy to hodně bolelo. Moje paní byla tehdy moc smutná. Nevím proč. Byla v suchu, v teple, měla jídlo a nikdo jí neubližoval. Ne jako my tam…
Jednoho dne přišli nějací lidé a bráška zmizel. Měla jsem ho ráda, ale když on mě zlobil… Já jsem byla slabší a pomalejší, taky se mi pořád špatně dýchalo. A on mě honil a kousal. Někdy mě to bolelo, ale neubránila jsem se mu. Naštěstí moje paní mě vždycky vzala do náruče a něco hezkého povídala. Ale když se chtělo bráškovi spát, tak za mnou přišel a přitulil se jako tehdy. Nikdy mi to neřekl, ale byl moc rád, že se z toho místa tam dostal pryč.
Venku už byla zima a moje paní mi zase dávala něco do pusy. Jednou přišla domů a moc plakala. Chtěla jsem ji utěšit, tak jako ona mě. Byla opravdu moc smutná. Říkala něco o tom, že bráška umřel. Nevím, co to znamená. Dostávala jsem nějaké dobré pasty pro zdraví. Říkala, že prý i sestřička je nemocná. Zase byla moc smutná.
Venku začínalo být hezky a paní mi pořád dávala něco do pusy a občas mě vzala k modré paní. Neměla jsem to tam ráda. Jednou mě nějaký modrý pán držel a nesměla jsem se hýbat. Paničku jsem neviděla. Bála jsem se. Potom jsem se zase vrátila domů a paní mi dávala něco do pusy. Venku už bylo horko, když jsem dostala od modré paní poslední štípanec do kožíšku. Moje paní říkala, že tam budu muset ještě jednou. Jednou mě tam ještě vzít může, ale pak už ne. Nechci tam. Mám to ráda doma. S tím velkým si hraji a v noci spolu spinkáme v klubíčku. Ta velká se se mnou nechce kamarádit, ale když mi to dovolí, tak se jí zavrtám do kožíšku na břiše a vrním. Když jsem šťastná a je mi dobře, tak pokaždé vrním…
Co k tomu dodat?
Leontýnka zůstala v rodině zachránkyně. Z počátku měla velké zdravotní problémy, ale dobře zareagovala na léčbu a zcela se uzdravila. Je vykastrovaná.
Hubert byl už jako kotě velký bojovník. Neskutečně milý a mazlivý kocourek byl umístěn spolu s dalším koťátkem k mladému páru. Bohužel oba zemřeli na FIPku. Bojoval, ale prohrál.
Sisinka byla z toho trojlístku nejmenší a nejslabší. Trvalo to něco málo přes rok, než se zbavila těžké vleklé plicní infekce a otřesné rýmy. Má astma, deformovanou hlavu, a herpes virus v obou očích. Patrně z nějaké dřívějšího úrazu/zlomeniny má u kořene ocasu omezenou hybnost a zvýšenou citlivost/bolestivost. Při kastraci veterinářka zjistila špatné prokrvení dělohy, kterou musela odstranit (byla prostě šedá). Jak vypadá zbytek vnitřních orgánů, netušíme.
Její léčba byla dlouhá a nákladná, přesto nelituji. Bojovala a já ji v tom jejím boji podporovala. Je testovaná negativně na FeLV a chlamydie a i přes špatnou prognózu a pomalé smiřování s tím nejhorším koncem se z toho dostala. Je pořád maličká, chrochtá a chrápe. Kam nevyskočí, tam se dovede vyšplhat. Sžila se s kočkou i kocourem a odměnou je mi spojené trojité vrnění.
Obr. 1 – V karanténě seděla na dece a nevěřícně ji „osahávala“ packou
Obr. 2 – Druhý den a nafouklé bříško plné tasemnic
Obr. 3 – Pořád se drží v teple, na hry je stále slaboučká, vyčerpaná
Obr. 4 – Odpočívá s bráškou, velikostní rozdíl je patrný
Obr. 5 – Malá kočka v malé tašce
Obr. 6 – Sisinka po kastraci se zavázaným bříškem (infekce a vykousané stehy léčbu prodloužily…)
Obr. 7 – Malá a velká kočka
Obr. 8 – Zleva Kristián, Siska, Barča
Porovnání, jak (ne)rostla
Srpen 2010, věk 2 měsíce
Září 2010, věk 3 měsíce
Květen 2011, věk 11 měsíců (leží v malé dortové krabici, ve které ji bez problémů zavřu…)