Říká se, že kočka má devět životů. Dva prcci, kluk a holka, už každý o tři z nich přišli. Ale od začátku:
V pátek 6. září navečer jsem s kamarádkou a jejím ovčákem Tranem měla sraz na kraji lesa. Tran se náhle vrhl do křoví a začal tam něco očichávat mezi hnusným harampádím, které tam někdo vyvezl. Šly jsme se podívat, co ho tak velice zaujalo, a mně zatrnulo – dvě malinkatá koťátka, sama mezi ojetými pneumatikami, večer se blížil…Rezavo bílý kocourek se zhnisaným očičkem a legračně mouratě pruhovaná kočička se k sobě bezmocně tiskli.
Popadla jsem obě koťata a vyrvala osudu jejich první málem zmařený život.
Doma jsem ošetřila kocourkovo oko, jako první pomoc nachystala na krmení zředěnou tatru a vyděsila se znovu. Děcka ještě neuměla sama ani jíst, ani se vyměšovat. Myslela jsem původně, že mají tak měsíc, ale ona byla sotva dvoutýdenní. Zkoušela jsem najít kojnou kočku, ale nepodařilo se. Koťata vážila obě stejně 23 dkg a mně začal boj o jejich život.
Pojmenovala jsem je podle kalendáře. Právě měl svátek Boleslav, takže Bolek a Slávka.
Sehnala jsem kočičí sunar, stříkačku, nachystala spoustu ubrousků, pelíšek v přepravce a doufala, že některá z našich tří dospělých koček se ujme aspoň čištění a opečovávání. Jenže koťata volala mámu a všichni naši dospěláci zbaběle prchli na druhý konec domu. Asi čekali, že přiběhne cizí naštvaná kočka. A tak nezbylo, než abych sama po třech hodinách ve dne v noci krmila, masírovala, čistila, zahřívala, …
První čtyři dny proběhly úspěšně, Bolečkovo oko se vyhojilo, děcka už neplakala a o stříkačku s mlékem se přímo drala. Jenže přišel den, kdy jsem byla objednaná k lékaři a věděla jsem, že to za tři hodiny domů nestihnu. Aby malí neměli hlad, nakrmila jsem je doslova, co se do nich vešlo. Po návratu ale bylo zle! Boleček byl celý upatlaný od průjmu, který postihl Slávinku. A kočenka ležela apatická, bezvládná, dehydratovaná… Popadla jsem ji a honem jela k vetce. Ta nad ní málem zlomila hůl, ale se slovy „Šanci jí rozhodně dáme“ ji napíchala pod kůži fízák, minerály a vitamíny a ani nevím, co všechno. Se strachem jsem dojela domů a uložila to bezvládné tělíčko za bratříčkem na flašku s teplou vodou. Jen jsem se stačila převléci, když nastal malý zázrak: obě koťata živá a veselá se mi batolila vstříc a dožadovala se jídla!
Slávinka
Uplynul další týden, děcka povyrostla a bylo třeba přikrmovat je něčím vydatnějším. Škrábala jsem maso, zkoušela jsem paštičky a ve zverimexu mi poradili nějakou prý super kvalitní konzervičku. Jenže v ní byly nitky vařeného masa a toto krmení Bolkovi rozhodně ,,nesedlo“, začal zvracet. Děsně. Zkoušela jsem mu doplňovat tekutiny do tlamičky, ale marně. V deset večer jsem opět držela v ruce bezvládné apatické koťátko, které sotva dýchalo. Vetka mne naštěstí vybavila stříkačkou s fízákem. Zatnula jsem zuby, otřela slzy, abych vůbec viděla a napíchala Bolečkovi pod kůži životadárnou tekutinu. Sláva! Podařilo se. Po půl hodině se klučík vrátil zpět do života.
Takhle koťata přišla o druhý ze svých snad devíti životů.
Boleček
V pohodě plynuly další dny, koťata rostla a prospívala a nastal čas na první odčervení. Podání pasty jsem načasovala na pondělní ráno, abych mohla rychle k doktorovi, kdyby něco. Vše se zdálo v pořádku až do večera. Naše vetka ordinuje do 19 hodin a přesně v 19.30 začal Boleček děsně průjmovat. Nestačila jsem ho čistit, do toho se mi pletla Slávinka, kocourek kolaboval, zase jsem píchala fízák… Chtěla jsem přidat do pelíšku ještě jednu flašku s teplou vodou, honem, honem a jak jsem měla mokré roztřesené ruce, láhev mi vyklouzla a prásk! Těsně vedle Slávky! Jenom ocásek jí to přicvaklo. Kolik chybělo? Ani ne kilové kotě a dvoulitrová plná petka… Pět centimetrů a bylo po maličké!
Koťata přišla o třetí život, ale naštěstí nad nimi opět držela tlapku velká kočka.
Podle toho, jak se prcci vyvíjeli, se dá odhadnout, že se narodili kolem 20. srpna a teď mají tři měsíce. Jsou zdraví, silní, hraví, veselí, spolehlivě čistotní a slyší na svá jména. Jsou dvakrát odčervení a dvakrát očkovaní.
Nemůžu si je nechat. Musím jim najít nový trvalý a hlavně zodpovědný domov. Bezmezně věří člověku a já, jako jejich náhradní máma doufám, že se jim už nikdy nic špatného nestane, že si svou dávku zla už vybrali.
Protože kdo ví, kolik skutečně mají kočky životů?