|
|
Na křídlech andělů - 1.díl
Že je tento příběh andělský, o tom nemůže být žádných pochyb. Každá kočička se totiž do útulku dostane za různě záhadných okolností, ale pokaždé je tato velká náhoda osudovým plánem. Lidé se domnívají, že je vše náhoda, ale my kočky víme své.
Že je tento příběh andělský, o tom nemůže být žádných pochyb. Každá kočička se totiž do útulku dostane za různě záhadných okolností, ale pokaždé je tato velká náhoda osudovým plánem. Lidé se domnívají, že je vše náhoda, ale my kočky víme své.
Ráda bych vám vypověděla svůj velký životní příběh sama za sebe. Budu-li vypovídat sama, bude to tak osobitější a vy si z mého příběhu vezmete víc, než kdyby se jakýkoliv pisálek snažil napsat sebelepší román.
Náš kočičí rod žil ve Slaném již dlouhá léta. A opravdu – šedavý nádech našich kožíšků se nezapřel a vždy se u některých mých předků i současných kočičích kamarádů objevil. Ačkoliv jsme ty nejobyčejnější kočičky na světě, i přesto se chlubíme překrásnou a zvláštní kresbou honosných kožíšků. Já maličká kočička i moje maminka jsme měly to štěstí a příroda nás obdařila právě takovými šedavými kožíšky.
Narodila jsem se uprostřed sídliště u popelnic za betonovým ohradníkem a tehdy se začal psát můj velký příběh malé a nešťastné kočičí holčičky. Maminka mne ale nakonec odtáhla z centra sídliště do bezpečí. Opatrovala a vychovávala mne v temném koutku na periférii velkého sídliště odděleně od rodinné kočičí kolonie. Byla jsem jediné koťátko své maminky. To se tak někdy stává, když už je kočičí maminka starší, že se narodí jedno či nanejvýš dvě koťátka.
My kočičky jsme se zdržovaly na docela frekventovaných místech. Bohužel, mnohé z nás zaplatily životem právě za zapeklité nástrahy našeho města. Jiné kočičky zemřely na neléčené kočičí choroby, jen silní jedinci měli šanci v nepříznivých venkovních podmínkách přežít. Naše město obcházela noční můra šedavých stínů, nástrah, pastí a nakonec také zlých lidí. Městský kočičí způsob života provázely podivuhodné události, nad kterými zůstávala nejedna kočičí hlavička stát.
Maminka se jednoho dne vypravila pro potravu, ale dlouho se nevracela. Přemohl mne velký strach. Vydala jsem se tedy maminku hledat a volala jsem: „Mamííí, maminečko moje, kde jsi?“ Bohužel, nikdo se neozýval. V tu chvíli, ačkoliv jsem se koukala směrem k sídlišti, přesto jako bych periferně zahlédla maminčin šedavý kožíšek. V tu samou chvíli se zastavil čas, to vám můžu klidně odpřisáhnout. Zahlédla jsem totiž na kraji silnice šedavý kožíšek své krásné a hodné maminky. Není nic horšího, než když vidíte umírat bližního svého. Maminka ležela u silnice celá rozpláclá, z koutku tlamičky jí vytékala červená tekutina, které vy lidé říkáte krev a pravila: „Holčičko moje, přeji ti lepší život, než jsem tady měla já,“ poté naposledy vydechla. Byla jsem ještě maličká, rychle jsem běžela k mamince a snažila jsem se ji probudit. Vše bylo marné, maminka již nedýchala. Poslední, co si pamatuji, bylo nezvykle jasné světlo a dušička vznášející se směrem vzhůru.
Nedalo se nic dělat, musela jsem se osamostatnit a věřte mi, nebylo to vůbec jednoduché. Kočičí kolonie, ve které jsem vyrůstala, byla početná, nikdo ke mně však nepřilnul tolik jako v minulosti moje maminka.
Naše město bylo plné nástrah. Největší strašáci však byli podivní lidé, kteří si cosi píchali do rukou i do nohou a měnili se poté v potácející se bytosti bez rozumu. Vždycky jsem si myslela, že ti špatní jsou jen kluci, ale pochopila jsem, že holky také. Záleží na člověku jako takovém a musím říct, že to, co jsem viděla, zůstane již navždy vryto hluboko do nitra mé duše. Podivní lidé, kterým jsme my kočky říkaly tyrani, chytali mé kočičí kamarády a ubližovali jim. Děsně se tomu všichni smáli. Sem tam jim někdo normální okolo procházející domluvil, aby toho nechali, ale tyrani se jen pošklebovali. Párkrát dokonce přijelo auto s houkačkou, ale ani to nestačilo.
A já? Doplatila jsem na svou důvěru. Naučila jsem se u popelnic důvěřovat lidem, protože mne někteří krmili, ale přesně to se mi nakonec stalo osudným. Parta podivných lidí mne nalákala na krásná slova a nabízela i něco na zub. Celá radostná jsem přiběhla k lidem, kteří vypadali tolik mile a přívětivě. Jenže, ti lidé mne mučili, tahali za tlapičky, ocásek, rvali mi chloupky z kožíšku. Plakala jsem, bránila jsem se a kousala okolo sebe, ale nic mi nepomáhalo. Kluci mne týrali, holky přihlížely a všichni se mi smáli. Tuze moc to bolelo. Najednou mne jeden z tyranů popadl za ocásek a veškerou svou silou mne roztočil. Nebudete tomu věřit, ale najednou se mi udělalo nesmírně špatně, cítila jsem ohromnou bolest a upadla jsem do bezvědomí. Odněkud zdáli jsem slyšela tlumený smích a nade mnou zcela zřetelně poletovali andělé.
Celá špinavá a prochlazená jsem se probudila na sídlišti v křoví. Byla mi strašná zima a cítila jsem smrt až do morku kostí. Tekla mi krev a trpěla jsem bolestí. Někteří lidé tvrdí, že my zvířátka necítíme bolest. Netuším vůbec, jak něco takového může někoho vůbec napadnout. Trpěla jsem tak silnou bolestí, že jsem upadala soustavně do bezvědomí a opět jsem se probouzela, toto se skutečně opakovalo několikrát za sebou. Když jsem se konečně probudila, zjistila jsem, že nemám ocásek. Ocásek chyběl a místo něj zbylo jen roztřepené krvavé “cosi“. Musela jsem se poprat s bolestí i zimou, která se zakusovala do celého mého tělíčka. Musela jsem si obstarat papání a přežívat dál. Paradoxně jsem byla velmi malinká, ale život tuláka mne naučil mnohému i v tak nízkém věku. Ukázala se opět kočičí spolupráce a kočičky z naší kolonie se o mne postaraly, ony věděly, že nemám maminku a také věděly, že kdyby mi neošetřovaly ránu vlastními slinami, zemřela bych. Nakonec jsem se ze všeho vylízala, byla jsem však zklamaná životem plným nouze, bídy a násilí. Čas plynul chtě nechtě dál, překonávala jsem těžká období, učila jsem se novým věcem, to abych přežila.
Jednoho dne, když se pomaličku stmívalo, jsem se odklonila od kočičí kolonie. U jednoho z mnoha paneláků na mne totiž mávala moc krásná slečna, která říkala něžným hláskem: „Tuťu a ňuňu“ a „Pojď ke mně, krásná kočičko.“ Byla jsem nadšená a tušila jsem, že dostanu něco dobrého na zub. A skutečně jsem dostala kousek dobré bagety se sýrem a salámem. Slečna mne vzala do náručí a chovala mne, najednou se mi zatmělo před očima, poznala jsem totiž onu tvář milé, ale zároveň zlé slečny. Byla to ona, která patřila k tyranům. Netrvalo dlouho a tyrani se vynořili zpoza již zmíněného paneláku. To, co následovalo, bych nepřála zažít skutečně nikomu. Zkrátka a dobře jsem se stala obětí hrubého násilí. Tyrani se smáli křečovitým smíchem a táhli mne na již známé místo, kde se často scházeli. Opět mne natahovali do všech stran, tloukli mne hlava nehlava a řádili jako pomatení. Všude okolo se válely prázdné flašky od alkoholu a dokonce i stříkačky a jehly.
Byla jsem ztrápená, nejdřív jsem křičela a plakala, poté jsem bezmocně utichla. Tyrani mne přivázali za tlapičky do sítě, mučili mne a smáli se. Snažila jsem se ještě chvíli bojovat, škubala jsem tělíčkem, jenže každá má snaha byla odměněna mnoha ranami. Znovu jsem utichla a tyrani mne přivázali za nejvíc poraněnou tlapičku zamotanou do sítě ke stromu. Následně pili, bavili se a sem tam se přišli s kulisou smíchu podívat, co dělám. Vzdala jsem to a dělala jsem, že nedýchám, to tyrany alespoň nenutilo do mne tlouct. Cítila jsem se mizerně a přála jsem si zemřít. Prosila jsem v nitru duše andílky, aby mne co nejdřív povolali k sobě. Nakonec se ale ozval pud sebezáchovy a já jsem začala celým svým tělíčkem škubat. Najednou jsem se cítila silnější než kdykoliv jindy. V tu chvíli nejvíc poškozená tlapička do masa a kostí polámaná a zmasakrovaná ostrým lanem sítě, se níže úplně utrhla a oddělila od pacičky. Pacička úplně odpadla, kus sítě však zůstal omotaný okolo poraněné tlapičky. V tu chvíli nade mnou opět poletovali andělé.
Snažila jsem se odplazit co nejdál. Pud sebezáchovy zapracoval naprosto neuvěřitelně. Jakmile cítíte smrt, i když si ji v těžkých chvílích přejete, tělesná schránka se brání a ačkoliv těžce poraněná, přesto získá najednou neuvěřitelnou sílu naposledy zabojovat o život. Poté jsem padla do temné díry poblíž vzdáleného křoví a dlouho jsem spinkala. Nějakou dobu jsem slyšela stále ještě tlumený smích, křik a nakonec známé houkačky, poté nastal klid. Probudila jsem se zimou, hladem a bolestí. Ležela jsem v dutině stromu a všude okolo byla krev. Věděla jsem, že pokud zůstanu na místě, brzy zemřu.
Vydala jsem se vstříc zoufalému boji o život a snažila jsem se vyhledat pomoc. Absolutně jsem ztratila orientaci a za žádnou cenu jsem si nedokázala vybavit cestu zpět k mým kočičím kamarádům ze stejné kolonie. Bolest a zoufalství – to vše mne hnalo vpřed a bylo mi jedno, kterým směrem to bude. Tlapička, kde chyběla utržená pacička, se nedala v kolínku ohnout, musela jsem ji za sebou vláčet rovně nataženou. Přešla jsem velkou silnici, kde jezdila spousta aut a zahlédla jsem poblíž nějaká světla. Najednou jsem nebyla mezi panelovými domy, ale stála jsem před osvětlenými budovami úplně jiných tvarů, než jsem znala z našeho sídliště. Obešla jsem celý blok a zahlédla za přízemními okny postavy v bílém, které něco placatého kruhového tvaru vkládaly do pecí. Postavy vycházely i ven, něco nosily ze skladu a něco zase do blízkých popelnic.
Vyhlédla jsem si jednoho mladíka, který coural sem a tam, cosi přinášel a zase odnášel. Mladík se na chvíli zastavil a pravil: „Co tady děláš, malinká kočičko? Běž domů, tady pro tebe není bezpečno.“ Koukala jsem na něj zpovzdálí a několikrát jsem plačtivě zamňoukala. Mňoukání bylo plné hrůzy a zoufalství. Mladík se zarazil, ale po chvíli se vrátil do budovy. Připlazila jsem se blíž a začala jsem mlátit na okna a dveře, kudy bylo vidět dovnitř a kde také zmizel mladík. Cítila jsem životní příležitost a z mladíka navíc sálala dobrota každým coulem. Mladík vyběhl ze dveří a všiml si, že nemám pacičku. Jenže, staly se i další věci, kterým jsem jako kočka nemohla rozumět. Například jsem nemohla dovnitř do teplíčka, neboť to prý bylo proti hygienickým předpisům. Až po čase jsem zjistila, že se jednalo o kuchyň místní pizzerie, kam zvířátka jednoduše nemohou. Tenkrát jsem to ale nevěděla a mlátila jsem na dveře dál. Čekala jsem na mladíka dlouho, uložila jsem se nakonec na prahu domu do papírové krabice a odpočívala jsem.
Poté si již pamatuji jen to, že mne pán v noci naložil do auta a vyprávěl mi, že volal do kočičího děcáku. Volal samozřejmě pozdě v noci a ptal se, zda ruší. Teta v děcáku, kterou mladík probudil, mu v první chvíli odvětila, že ano, to protože ještě nevěděla, co se skutečně děje. Nevěděla, že jedu do bezpečí právě já – poraněná kočička. Následně jsem pochopila, proč pána teta pokárala. Jednak ze spaní nevěděla, co se děje, a jednak v děcáku zvoní telefony z různých důvodů i večer. My všichni přeci moc dobře víme, že v době večerního klidu se tety a strejdové z děcáku volají skutečně jen kvůli závažným důvodům – kočičkám v léčbě a kočičkám v ohrožení. Když nejde o zdraví a o život, mohou přeci lidé zavolat přes den. Nakonec se teta mladíkovi omluvila a vysvětlila mu, že v době, kdy v noci končil službu, již dávno spala.
Někdy okolo půlnoci jsem se dostala na tajemné a zároveň láskyplné místo. Nikde na karanténě, kterou musíme všichni nově příchozí projít, však nebylo místo, a proto strejda přivlekl provizorní klec do přízemí domečku. Měla jsem k dispozici pelíšek se srdíčky, který dostaly srdíčkové kočičky od jedné hodné tety ze Zlína, mističku s granulkami i mističku s vodou. Najedla a napila jsem se dosytosti. Byla jsem celá radostná, chtěla jsem dát tetě a strejdovi na vědomí, že jsem šťastná. Chodila jsem po kleci, až mi poraněná tlapička s obnaženou kostí klepala o plastové dno klece. Bylo to dojemné a zoufalé zároveň.
Strejda vyjádřil lítost a pohoršení nad bídným kočičím osudem. Pravil, že již viděl ledacos – např. poraněná zvířátka z různých důvodů a příčin, ale vědomé týrání, to že nikdy nepochopí. Ačkoliv především strejdu většinou nic nerozhodí, z toho co viděl za poranění na mém tělíčku, se mu udělalo doslova zle. Strejdovi nebylo zle z toho, že viděl krev a utrženou tlapičku i ocásek, to vůbec ne, bylo mu zle z toho, že někdo dokázal tak surově ublížit malé kočičce. Panička, ta jen koukala se smutným výrazem v obličeji a pravila: „Budeš se jmenovat Bonnie.“
Hned druhý den ráno přijela na pravidelnou kontrolu paní doktorka, která jen nevěřícně kroutila hlavou. Paní doktorka mne uložila do přepravky a odjela se mnou do kočičí nemocnice. Co následovalo poté, to se brzy dozvíte v dalším vyprávění.
přidat do oblíbených | poslat e-mailem | vytisknout | sdílet | |
přidej komentář
| vypiš komentáře
Komentáře:
Bůh mi odpusť, ale přeji těm hajzlům přesně stejné zacházení! (2013-01-30 08:03:02, Katja) Odpovědět
A ono se jim ho tak či onak dostane, tihle nikdy eskončí dobře. Bonninka už má díky vám to nejhorší za sebou a zapomene - moje týrané holky si už po roce taky nepamatují kruté lidi. Moc vám všem držím palce!
kde byl,když s ní takto zacházeli??? (2013-01-31 12:54:19, sharka) Odpovědět
Já bych ti odpustila, dostat j edo rukou,asi bych je nemilosrdně zlikvidovala sama, děti neděti, zmetkové ,lidskej odpad....až by plachtily vzduchem s urvanou nohou a rukou,neuronil abych ani slzu..za takový ne..ale pro Bonienku a týraná zvířata mám slz moře a pomáhám jim podle svých možností....
Nemám slov (2013-01-30 08:31:54, Andorea) Odpovědět
Jen je mi jen šíleně smutno, co za zrůdy mezi námi žijí. Díky za to, že ještě existují i ti andělé.
Maruška (2013-01-30 12:04:12, Maruška) Odpovědět
Katjo souhlasím, nebojím se, že se jim to nevrátí boží mlýny melou...
strašné, strašné.... (2013-01-30 14:57:43, Beda) Odpovědět
probrečela jsem to celé, jen od chvíle kdy jsem pochopila že jde o Bonnienku, tak se mi to přece jen četlo o malý kousíček líp, protože vím, že už má dokonce domov... ale bože, kolik hrůzy musela prožít :-(((((
ani se nikomu neomlouvám a přála bych jim to samé!!!!
Otřesné! (2013-01-30 19:53:15, Lucie) Odpovědět
My jsme si teď v listopadu vzali zvenčí domů kocourka, kterému také chybí ocásek a zadní nožka. Byl hodně bázlivý a nedůvěřivý a trvalo nám celý rok, než jsme hlavně pomocí dobrého jídla přesvědčili, že nám může věřit, že se může nechat pohladit a že může bez obav nakráčet k nám domů. Nevíme, co se mu vlastně stalo (lepší možná nevědět), jestli to byla nějaká nehoda, nebo mu to udělalo nějaké jiné zvíře (veterinář připouštěl, že ho tak případně mohl zranit i velký pes), nebo, což by bylo nejhorší, že mu to udělal nějaký podobný "člověk" jako v článku. Měl to už zhojené a žádná další zranění naštěstí na tělíčku neměl. Jsem šťastná, že Toníček (tak mu říkáme) už je navždycky v bezpečí a do budoucna může utržit leda tak nějaký škrábanec z divokých honiček a šermovaček se třemi domácími kočičími parťáky. Je to mladý kocourek, ukecaný, když zrovna nespí, tak chvíli neposedí, ale jinak je to naprosté zlatíčko. Mezi naše tři kočky, které do té doby žily lenošný život, vnesl pěkné pozdvižení!
Hajzlům, kteří tak dokáží ublížit, přeji v životě jen to nejhorší. Aby museli vytrpět přinejmenším to, co takový bezbranný tvoreček, kterému způsobili takové utrpení.
Nemám slov (2013-01-30 20:19:36, Radava) Odpovědět
Já... nemám slov. Mám slzy v očích, je mi špatně a jak nejsem zlý člověk, všem lidem, kteří dokážou ublížit nevinnému tvorovi, který se nemůže díky své velikosti bránit, přeju opravdu z celého srdce jen to nejhorší.
Ach bože, co je to za tvory, že dokáží takto zacházet se zvířetem.
Doufám,že v tomto případě na každého jednou dojde a to měrou vrchovatou.
Bonnie, holčičko statečná, kéž by se tvůj osud již ubíral jen tou lepší cestou...
:o( (2013-01-31 08:56:04, Katka) Odpovědět
Mě na tom přijde nejhorší, že to dělají děti...Děti, kterým rodiče v dnešní době nedají žádné zásady a hodnoty, nikdo nedohlédne na to, čím se baví a co dělají, koho mučí...Děti, které nemají úctu k ničemu hezkému, k životu samotnému. Povrchní děti :o((
Jak je to možné? (2013-02-03 17:58:09, Soňa) Odpovědět
Hrůzný příběh... Pokud ale líčení toho, jak kočička ke svým zraněním přišla, není úplná literární fikce,
zajímalo by mě, jak je možné, že se v místě něco takového děje, a to zřejmě dlouhodobě a evidentně za přítomnosti svědků... Kdyby se něco takového odehrávalo
v mém okolí, na očích veřejnosti, nedokážu si představit, že bych to nechala jen tak. Nedělám
si iluze o našem právním státu, ani o děravých zákonech na ochranu zvířat, ale přece se na to nebudu dívat! Přece existují nástroje, jak to tyranům min. silně znepříjemnit. To, co považuji na tomto článku za nejvíc zarážející, není příběh Bonnie jako takový,
ale fakt, že se tím v místě evidentně nikdo nezabývá.
fikce anebo fakt (2013-02-03 19:15:38, Kristýna) Odpovědět
Milá Soňo, v roce 2011 jsme podali trestní oznámení pro týrání kočiček z lokality Slaný - odtud pochází i Bonnie (ustřižená ouška, rozřezané tlapičky, usekané ocásky - bylo to i v TV). Jediní svědci/ jediný svědek byla osoba v minulosti trestaná, která skupinku feťáků dobře znala. Protože byla trestaná, nikdo by jí neuvěřil a bála se o život i z toho důvodu, že kdyby svědčila, bylo by jí ublíženo a tudíž odmítla vypovídat. Tatáž osoba nám dala vědět o tom, co se děje a kde. Paní se z důvodu strachu o svůj život nepředstavila ani nám. Případ byl uzavřený - pachatel neznámý. Na Policii jsem trávila mládí, zbytečně. Pokud máte za sebou úspěšně vyřešený případ týrání, buďte ráda, nám se to zatím nepodařilo.
Re: fikce nebo fakt (2013-02-04 07:48:31, Soňa) Odpovědět
Můj povzdech byl míněn spíše jako „řečnická otázka“, není to kritika konkrétní osoby/osob a jejich angažovanosti v celém případu. Jsem si vědoma toho, že zákony jsou děravé, svědci se bojí, málokdo si chce otravovat život komunikací s policií atd. Ale z článku mi přišlo, že se to celé odehrávalo víceméně veřejně, někde na sídlišti, takže to určitě nebylo beze svědků. Zaráží mě to, že si toho nikdo místní nevšiml (nebo raději nevšímal?)… Já bych to
nedokázala, bylo by mi špatně ze sebe samé.
A nemyslím si, že Vaše trestní oznámení bylo zbytečné, i když chápu, že si to celkem oprávněně můžete myslet – ale střílet se podobní jedinci bohužel nesmí, na to je bohužel taky zákon, takže pokud se člověk nechce dostat do vězení, musí bojovat prostředky v mezích zákona, i když je to velmi často předem prohraný boj, který týraným kočičkám
zdraví (život) nenavrátí. Ale i tak v tom vidím smysl - aspoň se naše policie
musí nějak vypořádat s tím, že i takové případy musí řešit…
Týrání koček feťáky (2013-02-08 16:24:46, Alice Oppová) Odpovědět
Tr. oznámení, byť i na neznámého pachatele lze podávat na nejbližší služebně PČR bez ohledu na to, kde k týrání došlo a poslat PČR i mailem viz http://www.policie.cz/clanek/trestni-oznameni.aspx. My ale každému, kdo se setkal s týráním zvířat, doporučujeme podat trestní oznámení přímo na státní zastupitelství: všechno sepsat a pro urychlení věci to zanést osobně na podatelnu SZ a nechat si potvrdit kopii. SZ to sice pošle k prošetření na policii, kde už ale mají případ vedený a pravidelně se ptají, jak pokračuje šetření, a i když případ odloží, tak si ti hnusáci týrání dalších zvířat rozmyslí, protože jim to nestojí za další vyšetřování:o)))
týrání (2013-02-07 20:31:35, salsabil) Odpovědět
Já viním stát a policii. Nevěřím, že pachatele neznají, když jsou to místní feťáci. Znají, ale kašlou na to. Koček je všude dost, že? Jsou s nimi problémy, tak, když některá chcípne, nic se neděje. Až bude legislativa chránit všechny obyvatele STÁTU, to jest, ohraničeného území, kde musíme platit "výpalné-daně" za to, že tu smíme žít, pak klobouk dolů. Dokud tohle zákonodárci a vykonavatelé spravedlnosti neumí, budou tady trpět lidi i zvířata dál. Vždyť podlých a tyranských praktik se může chopit každý feťák ze sídliště, kdekoliv.
Spratci (2013-02-05 13:52:15, Kai) Odpovědět
Doufám, že se to těm spratkům jednou vrátí. Vůbec si nedovedu představit, že ta "krásná slečna" jednou povije dítě, když v sobě nemá ani trochu lásky a soucitu.
Barevná legenda komentářů:
maximálně 2 dny staré, maximálně týden staré a starší;aktuálně vybraný komentář
|
^ zpět k článku
|
|
|