Celé jaro jsem Jakuba pravidelně inzerovala k umístění jako tichého věrného společníka, nic. Jen jednou volala dcera nějaké paní, posléze jsme se domluvily s matkou dcery, že by jim nevadilo, že je Jakub extrémně plachý, chystali jsme se Jakuba k paní osobně zavézt (mimo Prahu), ale paní se již neozvala, takže Jakub neodcestoval.
Blížilo se léto, kdy jsme pravidelně na chalupě na Dobříši. Jelikož o osvojení Jakuba nikdo neprojevoval zájem, dohodly jsme se s Bárou, že Jakuba vypustíme u nás na chalupě a budeme ho přikrmovat jako venkovní kočku.
Tak jsme Jakuba začátkem července přestěhovali na Dobříš. Plán byl takový, že Jakub bude zpočátku bydlet v ložnici, později se osmělí a bude vypuštěn, aby se sám rozhodl, jestli bude chtít chodit k nám na krmení, nebo odejde úplně a bude se o sebe starat sám.
Jakub na procházce
Jakub ale nechtěl bydlet v ložnici. Druhý večer letního pobytu se v nestřeženém okamžiku jako lasička prosmýkl pootevřenými dveřmi a zanechal po sobě jen teplý pelíšek jako známku toho, že tam byl.
Tu noc jsem byla dlouho vzhůru, seděla jsem tiše na dvoře a pozorovala misku s jídlem na zdi pozemku. Nic se nedělo. Ráno byla miska vyjedená. Udělalo mi to sice radost, ale protože se všeobecně ví, že se u nás podává bašta zadarmo, scházejí se u nás kočky z širokého okolí na noční svačiny. Další noci jsem postupně u misky s jídlem identifikovala všechny známé čumáčky z okolí. Jen Jakub nikde.
Mluvila jsem na Jakuba každý večer tiše u zdi se sousedy, kdyby byl náhodou za zdí u sousedů. Doufám, že tam nebyli sousedi, mysleli by si, že jsem ještě větší blázen, než už vědí.
Jelikož vím, že Jakub je mimořádně inteligentní kocour, neměla jsem o něho obavu, že by se nechal přejet autem. Tušila jsem, že je schovaný někde v zahradách za naším pozemkem, v kůlnách, sklepech, haraburďárnách a dalších staveních okolních sousedů. Jen jsem se bála, aby ho nějaký soused někde nezavřel, sousedův pes nezakousl apod.
Po týdnu napjatého čekání u zdi jsem se dočkala. Jakub si to přifuněl k jídlu, vymlaskl večeři a - naprosto mě ignoruje - zmizel ve tmě k sousedům . Od toho večera jsem věděla, že Jakub chce chodit na jídlo k nám.
Jak letní dny míjely, Jakub se od sousedů přestěhovat postupně k nám na půdičku garáže, k nám do zahrady, k nám na dvůr, k nám pod lehátko, k nám na lehátko. Jídlo jsme přesunovali ze zdi na zahradu, na dvůr, do garáže a posléze Jakub začal chodit na jídlo společně s našimi kočkami do kuchyně. Na konci léta byl vždy první u večeře v kuchyni (aby na něj zbylo) a první u roztopených kamen v pokoji (aby měl nejlepší - nejteplejší místo ke spaní).
V září se ochlazovalo, v kamnech se topilo pravidelně a my jsme se chystali do Prahy. Jakub byl „domácí“- pokud svítilo sluníčko, slunil se na hromadě dřeva, eventuelně pospával na lehátku, občas si hrál s koťaty, které jsme měli na vychování. V té době jsem už dávno věděla, že Jakub není „mladší“ kocour, jak jsme inzerovali zpočátku, ale že je Jakub „starší“ kocour, který miluje teplo, klid a dobrou baštu. Jeho chování vůči nám se změnilo, přestal syčet (věděl, že pokud bychom se ho chtěli dotknout, vždy uteče) a rád nás pozoroval při práci na chalupě, na zahradě, při vaření podobně.
Když jsme přijížděli odpoledne z práce z Prahy, byl vždy připravený u misky. Nakonec jsem zjistila, že Jakuba vidím daleko častěji než své vlastní kočky, že je jaksi přítomen neustále. Tušila jsem, že je Jakub šťastný. Nicméně jsem netušila, co s ním dál.
Jakub v posteli
Jakub totiž není ani plachá kočka na vypuštění, ani přítulná kočka na osvojení. Jakub je totiž plachá kočka, která chce spát na gauči a baštit konzervy, pokud možno bez vás. Rozhodla jsem to za něho: pokud Jakuba na konci září chytím, pojede s námi do Prahy, pokud jej nechytím, zůstane na Dobříši s týdenním přídělem jídla v garáži a s polystyrénovým domečkem na nocování.
Jakuba jsem na konci září chytila, tak ho máme zase v Praze.
Po příjezdu do pražského bytu se Jakub zabydlel velmi brzy, zřejmě dobře pochopil, že v zimních měsících se bydlí v pohodlí a teple ústředního topení. Svůj hlavní stan rozbil v ložnici pod postelí na péřovém polštářku (komora je příliš chladná, není tam radiátor ústředního topení a jsou tam záchůdky).
Pokud nejsme doma, Jakub si hospodaří po celém bytě, nejlepší je to prý v ložnici na posteli (v geometrickém středu postele), eventuelně v proutěné kukani v předsíni (připomíná boudičku, je u radiátoru a je z ní vidět na vchodové dveře). Pokud jsme doma, Jakub-alkapren občas zůstává přilepen na posteli či v kukani a vyzývavě se na nás dívá („já tady bydlím“) nebo znechucen naší přítomností leze pod postel na péřový polštářek, kde setrvá do večeře.
Každý večer při uléhání do postele slyšíme Jakubovo funění při jeho vstávání z péřového polštářku. Jakub vyleze, rozhlédne se, zkontroluje, zda opravdu ležíme, přeskočí našeho spícího psa, odkráčí do komory na záchůdek a potom už slyšíme Jakubovo mlaskání v kuchyni, kde si sní svou večeři. Když náhodou někdo z nás v noci vstane, setká se s Jakubem rozvaleným v předsíni na koberci a hlídajícím revír.
Odpočívající Jakub
Ráno Jakub počká na snídani, nasnídá se a odkráčí spát (střídavě pod postel, na postel, do kukaně). Někdy si Jakub chce užít naší společnosti a vstává dříve, ještě když se díváme večer na televizi. To pak zkontroluje, jestli opravdu sedíme v křeslech (a nechceme na něho sahat, což nikdy nechceme), a jde si hrát s elektronickou myší do předsíně. Strašně ho baví, jak myš piští.
12. ledna to bylo rok, co k nám Jakub přišel – na přechodnou dobu, než se doléčí z rýmy. Za dobu, co je u nás, udělal obrovský pokrok. Přišel k nám jako plachý nemocný kocour a stal se z něho plachý zdravý kocour. Sice vím, že mi Jakub nikdy neřekne, jaký život prožil, ale jeho oči mi prozrazují, že je rád, že smí bydlet „na staré tlapky“ u nás. Na jaře, až bude opravdu teplo, plánujeme, že Jakuba opět přestěhujeme na chalupu; tušíme, že se nám už neztratí. Jakub je sice stále „depozitní“ kocour, ale náš domov už považuje za svůj domov.
Související články:
