Pedro a Pythie byli malí, asi 7-8 týdenní, hubení a ustrašení. Měli být ještě určitě u maminky, ale protože žádná nebyla, přinesla je Bára Kolmanová k nám na vychování. Kočička Pythie byla černá jako noc, droubounká, a byla "ta statečnější". Její bráška Pedro byl vyjukaný hubený moureček a schovával se za sestřičkou.

Petro a Pythie

Tak jsem obě koťata vytáhla z přepravky a dala do izolace - malé místnůstky, kde si každé nově přijaté kotě muselo odkroutit dva či tři dny, abych zamezila přenášení infekce mezi koťaty.

Pythie okamžitě zmizela pod skříní, Pedro uháněl za ní. Tak jsem jim tam dala vodu, jídlo a záchůdek a nechala jim čas na rozkoukání. Když jsem večer nahlédla do místnosti, byla miska vyjedená, koťata seděla na polštáři na židli a tvářila se vyděšeně.

Dostala novou porci jídla na noc, a když jsem je chtěla pohladit, Pythie zasyčela a zmizela, Pedro se přikrčil, ale nechal se vzít do ruky. To by bývalo bylo úžasné, ale on se tak třásl, že jsem ho raději rychle vrátila na polštář a zavřela dveře.

Druhý den ráno byla miska zase vyjedená, i záchůdek byl použitý. Jen při pokusu o sblížení hlazením se situace opakovala. Trochu jsem se snažila třesoucímu se Pedrovi domluvit, že ho opravdu nechci zabít, ale neposlouchal mě, tak jsem ho zase odložila na židli, zavřela dveře a pomyslela si, že to chce prostě čas. Další dny byla miska vždy vyjedená, koťata se tvářila stále stejně ustrašeně, ale bobečky byly vždy v záchůdku a vypadaly jako správné kočičí bobečky. Tak jsem čtvrtý den otevřela dveře do pokoje a Pythie a Pedro se mohli seznámit s již většími kočičími kluky - Lumírem a Lumíkem, kterým manžel říkal "mrňous a pinďous", zřejmě proto, že k nám přišli jako úplná kočičí mimina.

Tou dobou nám již skončila dovolená, takže jsme dojížděli do Prahy do zaměstnání. Vše jsem zkontrolovala, všechny misky naplnila a odjela jsem.

Celý den jsem přemýšlela, zda se koťata dobře skamarádila, trochu jsem se strachovala o Pedra, protože byl stále tak ustrašený a takový maličký. Nakonec jsem jela zpět na chalupu asi o hodinu dříve, než jsem měla původně v plánu, vyšlo mi to v práci, že jsem se mohla uvolnit dříve.

Když jsem otevřela dveře pokoje na chalupě, uviděla jsem Pedra křečovitě nataženého na pohovce, hlavičku měl zvrácenou dozadu, přední nožičky jakoby se mu opíraly o neviditelnou překážku, oči měl doširoka otevřené, skleněné, nereagující. Má první myšlenka byla, že je mrtvý.

Když jsem ho vzala do náruče, byl takový hadrový, oči trochu přivřel, byl studený, ne ještě mrtvý, ale umíral. Tělíčko měl naprosto bezvládné, hlavička mu padala, zornice měl nepřirozeně velké. A byl tak studený.

Petro v rekonvalescenci

Začala jsem ho masírovat v místech, kde jsem se domnívala , že má srdíčko, dýchala jsem mu do tlamičky, mluvila na něj a zároveň volala Báře Kolmanové SOS.

Pedro byl stále v jakési předsmrtné křeči, zornice se mu zvětšovaly a zase zmenšovaly, já jsem se mu snažila stříkačkou vpravit do tlamičky vodu, pak trochu kotěcí kaše, pak zase vodu. Zapnula jsem plynové topení v pokoji, na radiátor dala deku a střídavě tam Pedra pokládala, aby se zahříval. Zase jsem mu podávala do tlamičky vodu, masírovala ho, dýchala na něj, dávala mu kaši.

Téměř nepolykal, ale přeci jsem do něj něco vždy dostala. Když přijel manžel, stále jsem o Pedra bojovala, měl v sobě už několik stříkaček fyziologického roztoku, hřál se na topení, hubené nebohé tělíčko se skomírající dušičkou. Byl stále na odchodu z tohoto světa. V pokoji bylo vedro, já chodila s Pedrem v náručí, střídavě jsem ho napájela vodou, hřála, domlouvala mu. A připravovala se na jeho odchod ze světa.

Asi po dvou hodinách se mi zdálo, že je Pedro již méně hadrový, že je teplejší, že jeho pohled už není tak prázdný, že snad i vidí. Jeho stav se maličko stabilizoval.

Pak přijela Bára. Byla jsem šťastná, že se Pedro dožil jejího příjezdu. Pedro dostal antibiotika, vitamínové injekce, trochu byl ještě zavodněn. Já dostala rady, jak ho léčit dále, a opatrné upozornění, že může umřít do rána, následující den, další den a tak dále.

Mluvily jsme o tom, jak se to stalo, že se Pedro takhle náhle složil. Příčin mohlo být více. Nemocí, na které koťata umírají, je celá řada, převažují virová onemocnění, která bez očkování končí smrtí. Vzhledem k věku Pedra, nebylo očkování možné uskutečnit. Roli v jeho zdravotním selhání hrál i fakt, že brzy přišel o kočičí mámu, že byl několikrát přesunut z jedné lokality do jiné, takže viry to měly usnadněné. A také byl opuštěný maminkou, vystrašený, smutný a ve stresu. Zřejmě vyjedená miska byla pouze důkladnou prací Pýthie, která kupodivu byla v pořádku. Byla velmi plachá a drobná, ale bojovná a nedala se. Měla v sobě zřejmě geny ostražité polodivoké kočky - mámy, která se o sebe musí postarat sama, aby přežila.

Ať už příčina Pedrova žalostného zdravotního stavu byla jakákoliv, bylo to nyní jedno, musela jsem konat, jinak by zahynul. Tak jsem se pustila do usilovného léčení.

Scénář byl stále stejný: Pedro bral léky, vitamíny, musel se napájet stříkačkou do tlamičky střídavě voda a kaše, musel být v teple.

Každé ráno, jsem vše pečlivě vykonala a odjela do práce do Prahy, každé odpoledne jsem se třásla, co uvidím, až otevřu na chalupě dveře do pokoje. Pedro ale stále kupodivu žil, i když byl neuvěřitelně slaboučký a ubohý. Stříkačky s kaší i vodou v něm mizely, ale jíst sám stále nechtěl. Ale nevzdávala jsem to a ani Pedro to nevzdával.

Asi po týdnu jsem ho začala krmit kousky syrového kuřecího masa, nakonec začal i kousat, skřípaly mu zuby o sebe, nervy nebyly ještě v pořádku, ale jedl. Postupně začal jíst i sám kaši z misky, kterou jsem mu dávala do pelíšku. Postupně přešel i na nadrobno nasekané masíčko. Vykoukl z pelíšku, udělal pár krůčků, dovrávoral na záchůdek. Byl maličký a slaboučký, umazaný od kaše, budil soucit, ale žil.

Věděla jsem, že jakmile začal jíst sám, je to na dobré cestě. Když udělal bobeček do záchůdku a již to nebyla páchnoucí hnědá kaše, koupila jsem si dort na oslavu.

Petro po uzdravení

Postupně začal mít zájem o okolí, začal si hrát s Lumírem a Lumíkem, kteří v té době řádili "jak černé ruce". Nechal se mýt od sestřičky Pýthie. Když se začal mýt sám, slavila jsem znovu. Všechno nasvědčovalo tomu, že se uzdravuje. Začínal se zakulacovat, ale byl hrozně srandovní, protože mu rostlo bříško, ale nožičky a hlavička zůstávaly hubené. Byl to takový roztomilý pavouček. Měla jsem z něho ohromnou radost. Vrátil se k nám z té "druhé strany" a už se vůbec nebál. Byl neuvěřitelně mazlivý. Jeho sestřička Pýthie odešla v průběhu Pedrovy rekonvalescence do nového domova, ale jemu to nevadilo, adoptoval si nás a kocourky Lumíky. A stále rostl. Koncem září se z něho stal pěkný kocourek, byl naočkován a připraven na odchod do nového domova.

Svůj nový domov Pedro nalezl na umísťovací výstavě v Plzni v říjnu minulého roku. Vzala si ho jedná milá rodina s dětmi, Pedro se s touto rodinou dobře sžil. Několikrát jsem mluvila s paní - nynější majitelkou Pedra - a mile jsme si o něm popovídaly.

Vím, že už Pedra asi nikdy neuvidím, že můj úkol skončil. Nikdy ale nevymizí z mého podvědomí hřejivá vzpomínka na tohoto kocourka, jehož život byl v tak smrtelném ohrožení a o něhož jsem tolik bojovala a tím si ho navždy uložila v srdci.

Ráda bych mu nyní dodatečně popřála šťastný a dlouhý život. Tolik si ho zaslouží za svou statečnou urputnost, s jakou vytrval na tomto světě.

Související odkazy:

• Pedro v novém domově - fotoalbum