V roce 2004 jsme se dozvěděli o výstavě opuštěných kočiček, a tak nás napadlo, že se půjdeme podívat a při té příležitosti najdeme třeba kočičku, kterou bychom mohli dát naší babičce, aby nebyla tak sama. Pro sebe jsme kočičku nehledali, neboť jsme už byli šťastní majitelé dvou pejsků – Broka, Dartíka, a kočičky Mindy.
Na výstavu jsme dorazili kolem poledního a dali jsme si bojový úkol najít mourovaté kotě, které by vypadalo jako kočka, kterou měla babička, když byla ještě mladá. Bohužel koťátka tou dobou už byla rozebraná… A tak jsme bloudili mezi klecemi, až jsme na ni narazili. Na krásnou chundelatou mourovatou číču jménem Prcek. Neodradil nás ani její vyšší věk (v té době jí bylo devět let), a už jsme ji vezli v přepravce k babičce.
Babička s radostí Prcka přijala a my jsme spokojeně mohli odjet domu za naším zvěřincem s tím, že jsme babičce udělali radost.
Po třech dnech ale babička volala, ať si pro kočku přijedeme, že má (babička) dýchací problémy. A tak nastal problém… co s kočkou? Nazpátek do útulku jsme ji chudinku přece vrátit nemohli, a vzít si ji domů? Co na to řekne Minda nebo psi? Nezbývalo, než to aspoň zkusit. A tak Prcek prošel dalším stěhováním.
Brok a Dart o Prcka žádný velký zájem nejevili, zato první setkání Mindy s novou číčou tak úspěšné nebylo. Minda dala jasně najevo, že nový člen se jí rozhodně nelíbí… a Prcek to vzal na vědomí.
Prcka jsme hned přejmenovali na Kněžnu Elvíru, protože její staré jméno se nám nelíbilo a přišlo nám, že je pro ni nedůstojné.
První dva roky Elvíra prožila schovaná ve skříni s kabáty anebo u mě v posteli pod peřinou. Sotva na sebe nechala sáhnout… Nejblíž měla asi ke mně už tím, že se schovávala u mě v posteli a občas za mnou přišla. Bylo nám jasné, že si musela projít něčím hodně nepříjemným, a tak mamka začala pátrat po jejích minulých majitelích. Oficiálně nám bylo řečeno, že minulá rodina se Elvírky zbavila kvůli alergii v rodině, ale pak jsme zjistili, že kočce bylo asi v rodině ubližováno. Co se tam dělo, jaký byl problém, nevím, a už to není ani důležité, ale bohužel Elvírku to hodně poznamenalo.
Letos to bude devět let, co jsme si Elvírku osvojili. Za ty roky se Elvíra dokázala otrkat a je z ní konečně pořádná kočka s velkým „K“. Už to není ten vyplašený tvoreček, co se bál každého prudkého pohybu a nechtěl vylézt ze skříně s kabáty. Dnes je to šestnáctiletá dáma, která si dokázala vybojovat své postavení v naší rodině. I Mindě dala jasně najevo, že teď se o vládnutí budou dělit, a nám, že my jsme její hosti v jejím bytě :-).
Je to neskutečný jedlík, který jinak rád leží rozvalený v posteli, nejlépe zahrabaný v mém oblečení, anebo chodí po bytě a sleduje, co se kde děje. Někdy jí chytne hravá nálada, a to pak nestačíme zírat, s čím vším se dokáže zabavit. Třeba s mým navoněným šátkem, na který chvíli útočí a pak jím chvíli probíhá, a chvíli se k němu tulí.
Každý večer, když usínám, si chodí ke mně lehnout s neskutečným vrněním a láskyplně mi olizuje ruce a obličej a je u mě vždycky aspoň do té doby, než usnu. Je to pro mě nenahraditelná společnice, kterou bych nikdy za nic nevyměnila.
Je to pár dní, co jsme přišli o Mindíka (13 let) a i teď se projevuje to, že jsme strašně šťastní za to, že máme Elvírku. Díky Elvírce není ta bolest tak nesnesitelná… Jsem moc ráda, že na svůj věk je pořád čilá a že jí nic nechybí, a doufám, že to tak ještě dlouho vydrží. Je to naše zlatíčko. Prostě kněžna Elvíra!!! :)
Související odkazy:
- Prcek (nyní Elvíra), profil v inzerci
