Ahoj kočky, kocouři, koťata, a samozřejmě dvounožci.
Jmenuji se Vašík, a jsem obyčejný kocour. Nebo moment, ááha zrovna mi tu říkají, že nejsem obyčejný kocour, ale neobyčejný. Že žádná kočka není obyčejná. Bohužel až příliš častý a podobný je osud, který se stal i mým příběhem.
Byl jsem kocourem, kterého měli rádi, krmili mě, i pohlazeníčka se mi dostalo. Nežil jsem si životem gaučového lorda, který se válí v načechraných polštářích, ale špatně jsem se neměl. Nejvyšší kočka to se mnou nemyslela asi zle, když mi pořídila domov, jaký jsem měl, i když určitě jsou lepší.
Odrostl jsem z malého a roztomilého koťátka, přišlo kočičí dospívání. A co Vvám budu povídat, začaly se mi líbit kočky. A já se líbil jim, to dá přeci kočičí rozum. Přeci jen, mouratý kožíšek byl zrovna v módě, a tak jsem si případné nevěsty doslova vybíral. A jak to tak v našem kočičím světě chodí, chtěl jsem jim usnadnit cestu ke mně a samozřejmě také dát najevo všem ostatním kocourům, že místo, kde se pohybujíi, je moje útočiště, můj rajon a případný harém. A tak jsem byl opravdu velmi pilný. Svým kočičím parfémem jsem označkoval, co to šlo. A řeknu Vvám, někdy to byla pořádná fuška.
Nevím proč, ale mým dvounožcům se tohle moc nelíbilo. A protože jsem nerozuměl tomu, proč mi stále hubují, domníval jsem se, že svou práci neodvádím pořádně a značkoval jsem o to víc.
Bohužel, páníčkové to vůbec neocenili, rozzlobili se na mě ještě víc a jednoho dne se dveře mého domova zavřely a už znova neotevřely.
A tak jsem se potuloval světem, sám, bez domova, poznával nové lásky a kamarády. Ale i podstupoval kočičí bitvy o své nevěsty, ve kterých jsem utržil nejeden šrám. Jenže soužití s člověkem mi stále víc a víc chybělo, láska k lidem mi zalezla pod kožíšek a nešlo zapomenout. Stýskalo se mi po domově, po místě, kam se vracet a po laskající náruči. A tak jsem se rozhodl, že si nového páníčka pořídím sám.
Toho, co jsem si vyhlédl, jsem navštěvoval pravidelně, a abych ho přesvědčil o svých kvalitách, pilně jsem mu voněl na všechno, co mi přišlo pod packu.
Mému vyvolenému se to ale asi vůbec nelíbilo, a tak jednoho dne, když vyšel ze dveří a já radostně očekával konečně své přijetí do jeho lidské smečky, přišla rána, snad to byla lopata nebo nějaký klacek, to už nevím. Rána to byla pořádná, to vím jistě.
Pak přišla tma a víc si nepamatuji.
Když jsem se probral, bolelo mě celé tělo. Den ze dne mi bylo hůř, otevřená rána se mi nehojila, a tak jsem věděl, že je se mnou ámen. Už jsem pomalu poroučel svou kočičí duši Nejvyšší kočce, ale pak jsem si řekl, že zkusím dát lidem ještě jednu šanci. Poslední. A povedlo se mi dotoulat až k mým útulkovým tetám, kde mě přijali s otevřenou náručí.
Poznámka od mých tetiček:
V době příjmu měl rozraženou hlavu od ucha k uchu a
na zátylku až na hřbet. Někdo ho vzal tupým předmětem po hlavě (kámen,
pořádné poleno, lopata naplocho či něco podobného). Kocour to byl
celkem dobře živený, zvyklý na lidi. Kocour se nNechal v pohodě odchytit, vlastně k nám přišel sám a dobrovolně. Rána nemohla být už zašitá, protože byla stará, byli v ní červi. apod., nNěkolik dní byl na infuzích, ATB, byl vzorný pacient a stále se mazlil a vrněl.
Tety se o mě postaraly, daly mě do kupy, a ač to byla dlouhá a bolestná cesta, dnes jsem již zdravý, i když už nikdy nebudu takový fešák a pán kočičích salonů. Dostal jsem jméno Vašík, jsou mi 3 roky a jsem opravdu veliký mazel a přítula.
Důvěru k lidem jsem zatím neztratil, záleží jen na tom, zda se najde člověk, který bude ochotný věřit mně. Aktuálně mě najdete v depozitu u mých tet.
Váš Vašík vlastním drápkem.
A jedno zamyšlení na závěr:
O kastracích a důvodech kastrovat bylo již napsáno mnoho. Většinou jsme se zamýšleli nad nechtěnými koťaty, co končí na ulicích, a nad nepatřičným a nekontrolovaným množením koček, které pak čeká krutý osud. Možná by stálo za to podotknout, že tato skutečnost se týká i kocourů. Většina majitelů kočičích fešáků zaujímá stanovisko ", mě se jich to netýká, mně kocour koťata nerodí"..
Pokud pomineme fakt, že se stává ploditelem, je zde i skutečnost, že nám nebude vonět. A řešení, které zřejmě potkalo našeho Vašíka, není řešením.
Vyhodit kočku zcela, nebo jí zakázat přístup do domu, když je na to zvyklá – protože se na nií naštveme, „"on prevít to tady naschvál značkuje“" - nic nevyřeší. Pro nevykastrovaného kocoura je to naprostá samozřejmost a přirozený pud. Jen my, lidé, to nechápeme, a to jsme logicky uvažující bytosti. Přitom řešení je tak snadné – kastrace!!!
I nekastrovaný kocourek, který nemá přístup do našeho bytu, může svým chováním, značkováním, obtěžovat naše sousedy. A bohužel mnohdy si lidé vztek vybijí na bezbranném zvířeti. Buďte prosím ohleduplní k sobě, druhým a hlavně ke zvířátkům a nechávejte kastrovat. Obzvláště u kocourka se jedná o malý zákrok, po kterém se velmi rychle zotaví, a můžete spolu žít dál spokojený život.
To vám všem vzkazuje Vašík, „"obyčejný kocour“"
Související odkazy:
