Máme velkého psa Bena, takže každou volnou chvilku trávíme na procházkách s ním. Zvláště na chalupě se zpravidla vyřádíme - jednak proto, že my máme volno, a jednak proto, že náš pes Ben miluje mimopražské procházky a také je vyžaduje.
Když ráno piji na chalupě kávu, tak se čtyřikrát přijde podívat, jestli už mám dopito a může se jít lítat ven. Takže při posledním loku beru vodítko a jdeme.
Zvláště hezká procházka je okolo rybníka, přes louku, do lesa. Jde se pěšinkou po břehu rybníka, Ben vše důkladně značkuje, pozoruje kachny a plaší rybáře. Tam, kde končí rybník, začíná mokřad a za ním louka, neudržovaná a velmi hezká. Tam již není zástavba, nikde nic, jen oplocený pozemek jakéhosi majitele s pár stromy, s kůlnami a kotci pro psy. Vždy se mě u tohoto pozemku zmocňovala zášť, protože tam v kotci bydleli skutečně dva psi, němečtí ovčáci.
Babeta
Jednoho dne koncem srpna jsem kromě hlasitého štěkotu z kotců uslyšela ještě mňoukání. Žalostné kočičí volání se ozývalo z trávy na pozemku a světe div se - v trávě na pozemku byla opravdu kočka. Tedy spíše trochu odrostlé kotě, mourované s bílými ťapkami, hubené, a zjevně něco chtělo. Trochu se bálo, ale k nastavené ruce pod plotem si zvědavě čichlo, jestli v ní není něco jedlého.
Druhý den jsem kromě vodítka vzala i sáček s kočičími keksy. Kotě bylo na svém místě a hladově se vrhlo na keksy a hle - z trávy se vynořila druhá kočičí postava, tříbarevná kočka, nesmírně vychrtlá a ubohá. Máma s dcerou asi..
Nějak se tak stalo, že jsem k tomu pozemku začala chodit pravidelně. Nejdříve jsem krmila keksy, posléze přidávala konzervu. Ben čichal po okolí, psi v kotcích zpravidla párkrát štěkli, pak již ne. A pak jsem si všimla, že ta starší kočka je březí. Zřejmě se jí majitel chtěl zbavit pro její opětovnou březost, neboť malé Mourince byly sotva čtyři měsíce, tak je obě odnesl do ohrady, ať se kočky živí, jak umí. Nezdálo se mi, že by v ohradě bylo příliš myší. Tak jsem ke krmení přidala maso a tatru.
Zjistila jsem, že na mě obě kočky každý den čekají. Dojaly mě, když čekaly i v dešti. Byla jsem pravděpodobně směšná - s deštníkem, psem a bandaskou s kočičím krmením. Ale nepřipadala jsem si směšná, když jsem pozorovala, jak kočky hladově jedí. Obě se nechaly pohladit, ale vzít do ruky ne. Ta starší měla již jen to obrovské břicho, hubený kozí hřbet a hubené nohy. Její čas se asi blížil.
Malá Mourinka
Nikdy se mi nepoštěstilo u pozemku zahlédnout lidi. Pravděpodobně tam chodili, protože psi žili, takže asi dostávali jíst. Jednou jsem se zeptala místní slečny na majitele pozemku, když si její a náš pes hráli u plotu tohoto pozemku a psi uvnitř kotců štěkali a točili se dokola. Místní slečna znala majitele, chov psů v kotcích jí ale nepřipadal nikterak zvláštní, prý je majitel venčí, když je přijde nakrmit, prý chová psy na „kšeft“. Ti psi v kotcích jsou ale už pravděpodobně staří a neperspektivní a v kotcích jsou na dožití, bylo mi řečeno. Aha, proto tedy ti psi v kotcích… úžasné vysvětlení. Proč chová majitel na pozemku hladové kočky, jsem se nedozvěděla. Aby kočky chytaly myši, aby myši nežraly žrádlo psům? Možná…
Dovolená končila, vraceli jsme se do Prahy. Kočky dostaly obrovskou porci a další krmení jsem plánovala na pátek, když přijedeme na víkend. V týdnu bylo krásné počasí, ještě léto, tak jsem ve středu sedla na autobus a jela zalít kytky na chalupu. V masně jsem se stavila pro maso a šla se podívat za kočkami. Byly tam, hladové, na stráži.
Malá Mourinka se nechala vzít do náruče. Rozepnula jsem baťůžek, vlastně takovou kabelku, šoupla tam kotě, zapla a šla. Bylo to takové impulzivní rozhodnutí, nechtěla jsem si ji nechat, doma jsem už měla psa a dvě kočky, jen jsem cítila, že jí musím pomoci, že jí tam nemohu nechat – na pospas tomu gaunerovi.
Kočičku jsem nechala prohlédnout veterinářem, dostala antibiotika, ale byla čilá, a tak jsem o ni neměla starost. Jen jsem přemýšlela, co s ní dále. A hlavně - co s její matkou. Bylo mi jasné, že pokud zůstane v ohradě, přežije možná ona, koťata ne. Ve středu a ve čtvrtek jsem měla těžké sny, rozhodovala jsem se, jestli ji mám také odnést.
V pátek jsme přijeli na chalupu, počkala jsem na tmu a okolo půlnoci jsem se vydala k ohradě. Bez Bena, zato s velkou cestovní taškou na zip a s krmením. Klopýtala jsem tmou a přemýšlela o tom, že jsem úplný blázen, ale zároveň jsem tušila, že jsem poslední šancí téhle kočky, a pokud není nikdo, kdo by jí pomohl, musím to udělat já. Možná proto to děláme…?
Malá Mourinka
Šlo to hladce, kočka jedla, já připravila tašku, pak jsem ji chytla, šoupla do tašky, držela rukama okraje tašky u sebe, bála jsem se zatáhnout zip, aby kočka neutekla. Nesla jsem ji opatrně v náručí, párkrát sebou mrskla, ale byla hodná a těžká a nechala se odnést. Na chalupě jsem ji zavřela v garáži s jídlem a záchůdkem a šla jsem spát.
Druhý den byla miska vyjedená, kočka sice schovaná, ale vykukující. Její odrostlá dcera vesele běhala po dvoře, tak jsem otevřela dveře garáže a kočky se znovu setkaly. Našly si lepší bydlení na půdě, která je stále dostupná z venku, protože nám v kumbálu pod půdou stále schází dveře (staré uhnily). Obě kočky baštily obrovské porce a tvářily se, že se jim nové bydlení moc líbí. Tak jsem v neděli na půdě nainstalovala nové kočičí pelíšky, do kumbálu v přízemí nachystala porci jídla „pondělí až středa“ a odjela se slastným pocitem dobře vykonané práce.
Tak začalo moje dojíždění. Byla to zábavná doba. Středa byla má, žádné rodinné povinnosti, po práci jsem sedla na autobus a když jsem na chalupě nedočkavě otvírala vrata, ptala jsem se – už?! Jednu středu nic, v neděli při odjezdu seděla březí Babeta před domovními dveřmi a loučila se s námi. Malá Mourinka jela s námi do Prahy, měla jsem pro ni zájemce. Bylo mi Babety líto, ale opravdu jsem si ji nemohla odvézt do Prahy.
Pokračování povídání o kočce Babetě a o tom, "proč to vlastně děláme", si budete moci přečíst za týden, tedy v pondělí 21. března 2005.