Gainka do srdíčkového útulku přišla, aby nás vedla a učila, protože my lidé, i když se snažíme sebevíc, zůstáváme z větší či menší části neprobuzení. To proto nám život staví do cesty překážky, abychom se učili. Naprosto přesně do sebe vše zapadá. Jsem si jistá, že k nám Gainka nepřišla náhodou. Přišla proto, aby nám pomohla mnohé pochopit.
Andělsky bílá kočička s několika málo černými skvrnkami nám přinesla do života štěstí, radost a ukázala nám naprostou originalitu sebe sama. Byla jiná, cítila to ona a my jsme cítili totéž. Je to zvláštní, ale úplně stejný pocit jsem měla, když jsme do útulku přijímali Gainku a tentýž pocit jsem zažila, když jsme do útulku přijímali Ninu. V duchu jsem si říkala, že to nebude až tak strašné a ono to ve skutečnosti bylo v obou případech ještě daleko horší a nesmírně náročné.
A jak to všechno vůbec začalo? Zachránkyně kočičky Gainky nám hlásily, že v Rakovníku v areálu jedné z firem žije nemocná kočička, a proto chtěly dostat kočičku co nejdřív do bezpečí. Do bezpečí z místa, kde byla Gainka vrátnými krmená, ale ostatními kočičkami vyháněná. Gainka skutečně vypadala špatně, již od prvního pohledu měla matnou srst, očička měla zdobená černými výtoky a ouška měla lemovaná černými krustami. Psal se podzim 2011, když jsme do útulku kočičku Gainku přijímal. Když se dívám na první fotografie z osudového dne, cítím smutek.
Gainka u nás prožila přesně 11 měsíců a my pevně věříme, že to byly měsíce šťastné, i přes vážné nádorové onemocnění a stálou léčbu, která byla pro Gainku i pro nás velmi náročná. Gainky cesta útulkem byla opravdu neuvěřitelná, slovy nepopsatelná, plná oboustranného pochopení, lásky, uznání a životních zkušeností. Jen při pomyšlení na tuto krásnou a čistou dušičku se někde uvnitř zalykám a slzy se mi hrnou do očí, tak moc je vše silné a čerstvé.
Gainka byla povahově absolutně nenáročná kočička s velmi náročnou léčbou. Gainka byla přizpůsobivá, spapala vše, co jsme jí naservírovali, neodmítala, spolupracovala. Byla nekonfliktní, hodná, milá a laskavá. Na návštěvy se vždy přisála jako klíšťátko. Dá se říct, že návštěvy Gainku milovaly. Zdravotní péče o Gainku byla však po všech stránkách velmi náročná. Zavzpomínáme-li na hnisavé krustičky na ouškách, které jsme museli několikrát denně ošetřovat, než jsme zjistili, že se jedná o nádor, to byl skutečný a opravdový horor.
První krevní zkoušky potvrdily, že má kočička postižená játra i ledviny. Gainka zůstala dlouhodobě na jaterní dietě. Jakékoliv vzorky jsme zaslali do laboratoře, vždy jsme se dozvěděli, že má kočička oslabenou imunitu, kterou napadaly multirezistentní bakterie. Pod kůží se tvořila Gaince jakoby škvára a jak jinak - opět multirezistentní.
Jsem si jistá, že s Gainkou přišlo velké poznání, vnímání a pochopení. S prodělávající nemocí jsme se učili i my. Gainka nás vedla a přišla do našeho útulku, aby důstojně dožila a nás páníčky, aby naučila pochopit mnoho nových situací, předala nám mnoho informací, které s naší existencí úzce souvisejí.
Ve velmi krátké době proběhly tři zásadní operce kočičky Gainky. První operace se uskutečnila počátkem dubna. Na více postiženém oušku narostla Gaince velká boule. Ouško muselo být i s boulí odstraněno. Histologie potvrdila zhoubný nádor, a tak Gainka podstoupila začátkem května operaci a odstranění druhého ouška. Třetí a poslední operace proběhla koncem července, to když se na postiženějším oušku objevil nový nádorek, který způsoboval otok boltce a na hlavičce narůstal další, oba nádory byly odstraněny. Žádná další operace již nebyla doporučená, nádory se nacházely v okolí hlavičky a navíc byla agresivita nádorového onemocnění tak moc zhoubná, že jsme již všichni věděli, že třetí operace bude jistě i operací poslední.
V srpnu 2012 přišel velký zlom a pro nás velký šok, Gainka začala odpadávat, nedržela stabilitu, neuměla normálně jít, nemohla vyskočit na skříňku ani na sušičku prádla, kde byla vždy pečená vařená. Někde uvnitř tušíte, že to jednou přijde, ale když skutečně nastane zlom, nechápete to. Zjistila jsem tuto skutečnost společně s Verunkou, která byla u nás právě na návštěvě a navíc byla Verunka paničkou virtuálně adoptované kočičky Gainky – náhoda? Společně s Verunkou a Gaiou jsme vyrazily na veterinu. Tak jsme se dozvěděly, že na tom Gainka již není dobře, ale léky by mohly pomoci. A léky opravdu pomohly. Uběhlo pár dní a Gainka byla opět špatná, bylo znát, že kočičce již není vůbec dobře. S Gainkou jsem tedy rychle spěchala opět na veterinu, kde bylo zjištěno, že má kočička na hlavičce na boltci ouška hnisající kapsu. Po uvolnění hnisu se Gaince viditelně ulevilo. Jenže poté byl každý následující den již velmi zvláštní. V úterý jsem se ptala paní doktorky, zda je to ještě v pořádku. Celý týden jsem byla jako na trní, při každém rozhovoru s veterinární klinikou jsem Gainku zmínila. Neustále jsem pronásledovala Michala otázkou, zda je to ještě k žití, protože jsem vše cítila už jaksi jinak. Pořád jsem chtěla od někoho odpověď, zda si myslí, že máme ještě kočičku léčit. Vždyť přeci každá léčba je již pro vážně nemocné zvířátko utrpením, stále se mi honilo hlavou.
V neděli už to bylo s Gainkou velmi špatné a následující den v pondělí jsem jela na veterinu s plnou hlavou naprosto různorodých myšlenek. Než jsem Gainku naložila do přepravky, setkaly se naše pohledy, koukaly jsme si z očí do očí a já mám Gainky oči stále před sebou, bylo to naprosto neuvěřitelné, obě jsme věděly, že se brzy rozloučíme. Věděla jsem, že je zle a jak to již na konci životní cesty bývá, i Gainka se v posledních chvílích vzchopila, v přepravce dokonce seděla a koukala na mne. Bylo to velmi smutné. Chytila jsem se jakoby poslední pomíjivé naděje a věřila jsem, že se Gainka ještě vrátí domů.
Na veterině jsme s paní doktorkou cítily vzájemnou oporu, obě jsme věděly beze slov, že vše vnímáme stejně. Byla to opět paní doktorka, která Gainku v minulosti operovala a nyní vyslovila lítost z případného uspání, smutek a bolest, bylo to osudové i pro paní doktorku, které Gainka přirostla k srdci. Paní doktorka se chystala v osudový den Gainku uvést do narkózy, hnisavé ložisko rozříznout a zjistit, co se v ouško vlastně děje a zda je ještě nějaké řešení třeba jen na chvíli – na dny, týdny. Bohužel, řešení už žádné nebylo. Hnis souvisel s nádorem a nádor již Gainku ničil tak silně, že jediné rozumné východisko bylo Gainku ve vší lásce a úctě vyprovodit za Duhový most a kočičce tak ulevit od bolesti a strádání.
Tuto nesmírně smutnou zprávu jsme se dozvěděla večer, v tu chvíli jakoby se zastavil čas. Čekala jsem to, věděla jsem, že je konec, ale v tu chvíli bylo tak moc těžké smrt přijmout, že se to nedá slovy vypovědět. Slzy se mi draly do očí a poprvé jsem cítila, že mne oči skutečně bolí. V noci jsem se budila ze spaní a oči mne skutečně bolely, kdykoli se zalily slzami.
Za poslední týden už jsem viděla jen svěšenou a nakloněnou hlavičku, ztěžka se pohybující tělíčko, které už nemohlo nikam vyskočit. Nádor se zvětšoval a Gainku tlačil, tlak způsoboval kočičce jistou bolest. Každé ošetření Gainky ouška bylo pro kočičku již velmi náročné. Zbaběle jsem v posledních dnech od této situace utíkala a uzavírala jsem se do sebe. Nechtěla jsem se už na to dívat. Už to nebyla ta naše Gainka, která odpočívala dole v proutěném domečku, či skákala na sušičku, kde dostávala svou mističku s krmením. Mističku vždy vyjedla do posledního kousíčku. Tak tomu ale za poslední dny již nebylo, Gainka vyhledávala úplně jiná místa, jakoby se s námi loučila. V poslední době Gainka papala minimálně, prospala celé dny a chodila již jen vrávoravou chůzí na záchodek. Hlavičku měla nakloněnou na stranu, ačkoliv dostávala zvýšenou dávku léků na bolest.
Duhový most (anglicky: Rainbow Bridge) je místo často zmiňované lidmi, jimž zemřelo jejich zvířátko. Je také tématem básní v próze z období let 1980-1992, která je mezi milovníky zvířat, kteří utrpěli ztrátu svého zvířecího partnera, velmi populární. Pověst uvádí, že duše zesnulých zvířátek se dostanou do ráje se zelenými loukami a kopci, a že jejich těla jsou prosta všech nemocí a zranění. Všichni si zde hrají a běhají, ale zároveň postrádají lásku svého lidského partnera. Jednoho dne se však jejich pán objeví, znovu se setkají a poté společně přejdou Duhový most a jdou do nebe spolu a již nikdy se nerozdělí. Příběh o Duhovém mostu je rozšířen především v severní Evropě a v anglosaských zemích, kde má dlouhou historii. Ačkoliv žádné náboženství konkrétně nezmiňuje místo, kam se dostanou duše zesnulých zvířat, je jistá podobnost s Bifröstským mostem v norské mytologii.
Gainko, zůstaneš už navždy s námi, naše zlatá a milovaná kočičko. Zůstaneš už navždy v našich srdcích, myslích a vzpomínkách. Tvá duše je naprosto čistá a my na tebe nikdy nezapomeneme.
