Jak se rozvíjí činnost našeho sdružení a nebo se možná s léty zhoršuje moje ukecanost, prodlužuje se i zpráva o činnosti sdružení (OS Podbrdsko) za uplynulý rok.
Letos se už celá stala téměř nečtitelnou, rozhodli jsme se ji tedy pro vás rozdělit na dva díly. O financování, nákladech, akcích atd. se dozvíte až příště. Teď je tu díl první, „podstatnější“. Naše radosti i prohry, v číslech a s komentáři, tedy naše zvířata.
Celkové počty:
V roce 2004 bylo do péče našeho sdružení přijato celkem 529 zvířat. Z toho bylo 495 koček, 25 psů a 9 jiných zvířat.
Psi
V roce 2004 bylo tedy do naší péče přijato 25 psů.
Jen tři z nich bylo možno vrátit původním majitelům! Byli to Baryk ze Slap, Amina z Mořinky a naštěstí čipovaný Max z Mokropes.
Ostatní byli odloženi či opuštěni. Klasickým případem je kříženka Daisy (dnes už Agáta), nalezená jen den před porodem šesti štěňat, jezevčice Rozárka, zřejmě vysazená z auta na kopci uprostřed lesů, či ovčačka Sheela, přivázaná u cizího plotu a ponechaná osudu.
Smutný byl případ štěněte ovčáčka, nalezeného v naprosto tragickém stavu, nemocného parvovirosou, kterému už veterinářka mohla pomoci jen jedním způsobem.
Nejnáročnější byla záchrana Šotka, také nemocného parvovirosou a shodou okolností také ovčáčka. Ten při příjmu v půl roce věku vážil osm kilogramů. S nemocí ale stále dokázal bojovat, přežil a po dlouhém „piplání“ fyzickém i psychickém se z něj stal šťastný a pěkný mladý pes.
Šotek na kapačce
Zvláštním případem bylo přijetí pěti psů od sociálně slabšího majitele (a následné zajištění kastrace jeho feny). Starší z nich, Vojta, Beno a Čert, čekali na nové domovy téměř půl roku.
Oproti minulým rokům se u nás teď sešli, až na tři německé ovčáky a fenu jezevčíka, samí kříženci, neopakovala se tedy ta situace, kdy v útulku je polovina psů s PP.
Fenka Eliška z Třebáně po svém umístění přivedla do našich řad další dobrovolníky, ochotné poskytnout dočasný azyl ve své domácnosti zvířatům v nouzi :-)
Za dvě z přijatých zvířat uhradil většinu nákladů (veterinární péče a část krmení) obecní úřad (v obou případech Zadní Třebáň), za dvě zvířata uhradili náklady původní majitelé, zbytek je, bohužel, „v režii“ útulku.
Vojta, který se odstěhoval až na Slovensko
A jen na okraj - podařilo se najít nové domovy i pro dvě problematická psiska přijatá už v roce 2003; německá doga Čiko i pitbulterier Nero tedy už také „bydlí“.
V číslech:
25 přijatých psů, fen a štěňat, 3 vráceni majitelům, 1 euthanasie, 21 našlo nové domovy. Fotografie těchto psů najdete ve fotogalerii (Pejsci, kteří našli nový domov).
Ostatní zvířata
Z ostatních zvířat jsme se stali azylem pro freťáka Péťu – nalezence (noví majitelé si pro něj přijeli až od Brna), poraněného zdivočelého domácího králíka ze Všenor (dožil v depozitu Hájenka v opravdu velké „kleci“, v boxu pro koně, a odešel „sešlostí věkem“), dvě zraněné poštolky, z nichž jedna svá zranění přežila a byla vypuštěna a pro čtyři ježky (ti ještě dospávají, co na podzim zameškali a budou vypuštěni, až to počasí dovolí), a raritou byla na „Strakonické“ ulovená, absolutně dezorientovaná ondatra. Když se uzdravila, začala baštit a starat se o sebe, byla, po dohodě se záchrannou stanicí, vypuštěna ve vhodné lokalitě. Fotografie těchto zvířat najdete ve fotogalerii (Další zvířata).
Kočky
Naší nejpočetnější skupinou „klientů“ jsou ale samozřejmě kočky. Podbrdsko jich přijalo 495.
Původním majitelům bylo možno vrátit jen tři z přijatých kočiček. Byl to plachý kocourek z Vršovic, kočička Argenta ze Strašnic a kocourek z Dejvic (Praha).
37 dospělých, plachých koček a kocourů bylo vykastrováno a vráceno zpět do původní lokality.
9 koček zůstává nastálo v péči sdružení.
Kdo jsou tyto výjimky z našich obvyklých pravidel? Na jaře (2004) se k nám, tedy k Podbrdsku, přidala paní Černá z Dolních Černošic. To jméno jistě není z minulosti neznámé - o „její“ svěřence jsme se starali už dříve, jen teď už to máme „oficiální“. Paní Černá kromě koček, žijících u ní, pečuje i o kočičky na staré plovárně na břehu Berounky. Kočky odtamtud jsme už před delší dobou pochytali, nechali kastrovat a část umístili. Na místě zůstali plašánci Ferda, Šeduška a Šmudlička, které paní Černá dvakrát denně krmí a na zimu jim zatepluje pelíšky… na jejich stanovišti se jim daří dobře, naučili se utéci před případnou velkou vodou a my se jen staráme o jejich krmení a případné léčení, odčervování atd.
Dalšími pěti z Černošic jsou zvířata, která už se neumísťují především pro svůj (…náctiletý) věk v kombinaci s plachostí (či nevyjasněnými majetkovými vztahy, kočky „emigrovaly“ od sousedů), a to Kulča (jednozubka), Mytylka, Cinda, Princezna a tulák Dinďa.
Mytylka z Černošic
Poslední případ kočičky „na dožití“ je o dost smutnější. Je to černé kotě, v šesti týdnech spolu se sourozenci zachráněné z kontejneru, které má, zřejmě jako následek prodělání navenek banální virosy, těžký šelest na srdci. Veterináři kočičce, která se teď v souladu se svým osudem jmenuje Niena, dávají týdny, nejvýše měsíce života, dospělosti se prý nemá šanci dočkat. Zatím ještě hravá, veselá a spokojená tráví své první a zároveň poslední měsíce života v depozitu u Jany, v laskavé péči její a její dcery. Společnost jí dělají dvě mourovaté cácorky stejného věku, pro změnu s problémy se vstřebáváním tuků z potravy.
Číslo nejsmutnější je 106. Tolik bylo kočiček, které uhynuly či musely být utraceny. A co dělá celou věc smutnější, leč pochopitelnější, je fakt, že 70 z nich bylo koťat pod osm týdnů věku.
Z toho 15 bylo koťat, která uhynula v péči vlastní matky či musela být pro vrozené či vývojové vady utracena (například dvě koťata od Hildegardy z Hlavního nádraží měla hydrocefalus).
Další část koťat přichází bez matky, ale ve věku, kdy ji nezbytně nutně potřebují. Jsou proto buď dokrmována „na lahvi“, nebo se je pokoušíme přidat k jiné kojící kočce. Šance na přežití je ale dost malá a v úvahu je třeba brát i to, že absence matky kočky mívá nějaký důvod. Tito nejmenší mají v evidenci „příjmení“ mimi, které je snad nejvíc vystihuje. Tak svůj boj o život za pomoci adoptivní matky prohrály ještě slepé kočičky Gainana či Bridgetka, nevydržel v den porodu kočkou v křoví na sídlišti opuštěny Xico, přežila ale jeho sestřička Xelexie (díky značnému vypětí Evy Tobolkové) a nyní už je umístěná na Slovensko. Stejně tak ze čtyř třídenních uzlíčků se (opět Evě) podařilo vychovat jednu – nejsilnější kočičku Ulenku. Kočce Sněhuře uhynula její tři vlastní koťata a ta obětavá máma se bez váhání ujala cizích koťat (k nám předaných z jiného útulku). Mimina trpěla calicivirosou a z celkového počtu sedmi přežila dvě - Hermionka a Harry, ze tří koťat od kontejneru také dvě – Imogeen a Ian. Takovéto „výsledky“ ale nevnímáme jako ztrátu, ale jako alespoň malé vítězství - pokud bychom totiž nechali koťata osudu, uhynula by bezpochyby všechna.
Bridgetka, jedna z těch, co nepřežili
Přežití zvířat vždy záleží na stavu, ve kterém k nám přicházejí. Nejčastějším důvodem úhynu malých koťat je značné začervení v kombinaci s virosami, a to ať už s panleukopenií či calicivirosou, nebo s banálními infekcemi, které se však mláďatům bez mámy - a tedy bez protilátek - stávají osudnými. Přestože koťatům dáváme vždy nejšetrnější antiparazitika, stane se, že nepřežijí první odčervení, jsou totiž doslova „nacpáni“ škrkavkami (tak jako malí Ťulísci).
Některá zvířata ani nemají jméno, protože jejich opatrovnice dobře ví, že pokud se nestane zázrak, nebudou je nosit dlouho. Přesto se vždy a znovu všichni pokouší zvrátit běh věcí ve prospěch zvířete. To je případ koťat, na která v interním pořadníku vycházelo Y. Dlouho byli jen Y. Z deseti totálně odvodněných, blechami se hemžících a zoufale začervených koťat s calicivirosou a chlamidiemi zničenýma očima jich přežilo pět, ta teprve dostala jména. Stejně tak ze tří už téměř mrtvých, podchlazených a zpola deštěm utopených, mušími vajíčky obsypaných koťat se takřka zázrakem, za velké pomoci Šárky, života držel jen kocourek (a odmítl se pustit :-). Později dostal jméno Drak. Dvě jeho sestřičky neměly už sílu bojovat a snahu žít.
Drak po nalezení...
Někdy je veškerá pomoc marná a zvíře přijímáme vlastně jen proto, abychom mu zkrátili a usnadnili odchod. To je případ koťátka s 23 stupni Celsia tělesné teploty či Blaniččiny sestřičky, absolutně odvodněné, umírající tříbarevky.
Svůj díl si letos mezi koťaty vybrala i leukosa, celá „parta“ malých G (Gimly, Giri, Gor, …), vytažených z roury na sídlišti, kde se choulili na těle mrtvé, částečně mumifikované kočky, Evě „odcházela pod rukama“ a nebylo jim pomoci.
Tři úmrtí kočičích prcků byla kuriózní, ale bohužel, stalo se. Jedna malá a drobná kočička se připletla paničce pod nohy tak nešťastně… Druhým případem byl kocourek Yvar ze Řevnic, velice temperamentní a hravý. Tomu se podařilo smotat do sebe několik svých hraček a ve vzniklé smyčce se oběsil. Kočičku Kristu zakousli její spolubydlící, tedy asi i její vlastní matka.
Pořád ale platí, že více kočičích batolat by mělo šanci na přežití, kdyby bylo v našich řadách více lidí ochotných se o ně starat, více možností je navzájem oddělit, více domácností ochotných je v době největšího návalu přijmout na dočasný pobyt.
36 z uhynulých či utracených koček jsou zvířata od dvou měsíců věku po dospělé kočky. Z nich si svou daň vybírají obvykle infekční nemoci včetně FIP a leukosy.
Na leukosu umřel kocour Ruprecht, calicivirosa zahubila dva sourozence ze čtyř, přežili Jiřík a Janek. Na panleukopenii umřela Marcelka, dcera Gisely... A tak bychom mohli pokračovat.
Dalším častým důvodem kočičího úmrtí (či euthanasie) je selhání ledvin. To postihne nejčastěji staré kočky, ale nejen ty (Liavaka takto zaplatila za odchov svých koťat).
Nejsmutnější je osud starých koček, které jsou najednou vytrženy ze svého prostředí, nezvládnou přestěhování a ztrátu všeho známého psychicky. To pak obvykle končí právě selháním ledvin. To byl například případ černého Bedřicha po mrtvém majiteli či třináctiletého, prý agresivního, zrzka z Neratovic, nebo starého Venouška (Věnceslav z Vráže). V těchto případech si troufám odhadnout, že by jim individuální péče (bez ostatních koček) dokázala zachránit (prodloužit) život. Málo nás, málo nás...
Do „smutných čísel“ spadá, protože jsme také jen lidé, i „kolonka“ ztráta. Z rodinného domečku, kde byla „na hlídání“, proklouzla ven malá černá kočička. Nikdy už se ji nepodařilo najít. Můžeme se utěšovat jen tím, že už byla alespoň odčervená a vakcinovaná, a doufat, že svou přítulností si získala někoho ve vzdálenějším okolí. Bylo to ještě mladé kotě a začínala zima…
Číslo nejradostnější je 308, to je počet kočiček, kocourů a koťat umístěných, tedy těch, kteří našli nové domovy. To, co by mělo být výsledkem naší činnosti, tedy šťastné a spokojené zvíře a šťastní a spokojení noví páníčci, tu nemá smysl příliš rozebírat, můžeme jen děkovat těm, kdo se rozhodli zvířeti z útulku pomoci. Každé takové úspěšné seznámení lidí a zvířete je krásné a nelze tu všechny vyjmenovat, většinu umístěných zvířat navíc najdete na www.kocky-online.cz (konkrétně zde), tak jen pár příkladů za všechny.
Velice nás potěšilo, že se našli hodní lidé i pro handicapované kočičky, slepou mourinku Aločku, postiženou Třásničku, „jezevčíču“ s poruchou růstu Škrabišku, Leničku po úrazu či pro starého, opravdu zdevastovaného kocoura Čertíka, také pro koťata od Y, kterým bylo nutno doléčit ošklivé vředy v očích. Také Fílinka z Berouna, kterou jsme museli nechat operovat po srážce z autem a které chybí hlavice stehenní kosti, našla spolu s kočičkou Všetečkou domov na statku na jihu Čech.
Handicapovaná Třásnička, která našla nový domov
Své lidi nakonec našla i povahově problematická zvířata, jako například extrémně plachá Hildegarda či Kleofáš - bojínek z Pardubic, nebo Zoro/Zero, kocour s kombinací trvalých problémů s očima a velké plachosti. Své příznivce našel i nečistotný Uhlík (který v novém domově začal téměř „sekat latinu“) či pro „agresivitu“ odložená kočička Sisi.
Ale i umístění „normálních“, zdravých zvířat je důvodem k radosti. Například „obyčejní“ postarší bílomouři (ze Štětí) Imínek a Saša, neúspěšně nabízení na výstavách, s námi nakonec putovali do Týniště nad Orlicí. Černý tlusťoch s bílými tlapkami Pepa z Poříčí odjel do Mostu a stal se kocourem „služebním“ v chovatelských potřebách. Svých lidiček se dočkal i černý bojácný kocourek Jáchym, bílomoura Viperka, která má v tlamičce už jen špičáky, či starý peršan Charlie.
Co se týče koťat, dalo by se to popsat jediným slovem „záplava“. Někdy si připadám jako školník, kolem kterého ta drobotina probíhá tam a zase pryč a on kontroluje, jestli mají všichni přezůvky... Vinky, Bubla, Lia, Nera, Rommy, Jumbo, Oru, Alex, Elros, Hugo, Pampeliška, Tygřík, Petruška, Iljenka, Orion, Lumík, Vendulka, Inessa, Taurus, Sindibád, Pedro, Malá Mytylka, Vilibald, Manwe, Merlin, Josífek, Karamelka, Xixa, Luisa, Axinia, Myšouš, David, Bruno, Ajka, Zieva, Bětuška, Šimon, Rozárka, Julián, Čiki, Klementýnka, Žemlička, Kokoska, Sam, Dorotka...
Ne, vážně. Přišla mi sms zprávička o kocourkovi Ormovi, před dvěma týdny jsem zase viděla „našeho“ Mikuláše. Každé z těch zvířat je individualita, nad každým z nich se někdo z nás smál, plakal, nebo se třeba i vztekal, na každém z nich záleží. Nemůžeme všechny své „umístěnce“ pravidelně navštěvovat, mnohdy to ani není technicky možné, ale sms, email či pár fotek dokáže potěšit, zvednout náladu a dodat energii k další práci. Díky.
Těch více než tři sta koček se rozprchlo do všech koutů republiky, výjimkou jsou jen Cecilka (tříbarevka z Nižboru po mrtvém pánovi), ta je až za německými hranicemi, a Xelexie, zvaná Xelinka či Tkanička, ta, stejně jako pes Vojta, zamířila na Slovensko.
Zvířata, jež zůstala „v rodině“
Zvláštní kapitolkou jsou zvířata, která zůstala jaksi „v rodině“. „Útulkář“ musí být schopen se se svými zvířaty rozloučit a předat je do péče někoho jiného, jinak jeho práce skončí dřív, než začala. I my jsme ale lidé, a tak existují výjimky. Například kocourek Šedulka si předminulý rok dokázal obtočit svou ošetřovatelku i její rodinu kolem tlapky... I tady ale platí, že pokud vám ponechání si zvířete znemožní přijímat další nešťastníky na dočasný azyl, skončili jste, a tak i když bych moc chtěla pitbula Nera... musel dál.
Většina z nás je už odolná vůči roztomilosti koťat, mladých a přizpůsobivých a schopných žít kdekoliv jinde. „Utulkáře“ většinou spíš „chytí“ zvíře starší s výraznou osobností, ale třeba i „vadou“ na kráse či povaze, pro které se dlouho a obtížně hledá nový domov. „Kouzlo“ staré kočky s úžasnou povahou přimělo Janu přijmout do kočičí party nastálo kocoura Kerbeho (přinesl si k nám kromě blech i jméno po strážci podsvětí) a Danu s rodinou ponechat si kočičí dámu Penelopu.
Letitý Kerbe
Do naší domácnosti tak po půlroce bez vlastního psa přibyla černá dělová koule, kříženka Apolena (trpící špatnou inervací močového měchýře a tím vytvářející otřesné louže, kdykoliv usne :-(. Dobře mi tak.) Také Matylda, plachá maminka Petrušky a Pavlínky, „ukecala“ svou opatrovnici a spolu s ostatními se během pár měsíců odstěhuje na statek, už nastálo.
31 z přijatých kočiček je stále v péči útulku. Doufáme, že i ony najdou brzy nové domovy, zároveň totiž už samozřejmě máme další zvířata přijatá v roce 2005, útulek, to je jeden velký „nekonečný příběh“.
Z roku 2003 „přesluhuje“ jediná kočička a je tak momentálně služebně nejstarší kočičkou v útulku. Je u nás už od února 2003. Černá, asi šestiletá Zuzanka, poloplachá, ale hravá a získá–li důvěru i mazlivá, se zdravotním handicapem, stále čeká na své štěstí.
Tedy kočičky v číslech: 495 přijatých, 3 vráceny původním majitelům, 37 vykastrováno a vypuštěno do lokality, 9 zůstává na dožití, 106 uhynulo nebo muselo být utraceno, z toho 70 koťat pod dva měsíce věku, 1 kočička se ztratila, 308 jich našlo nové domovy,
31 je ještě v péči útulku. K nim se přidává ještě jedna kočička z roku 2003.
Tyto počty jsou aktuální k 24.3.2005.
A já jen doufám, že příští (tedy tento) rok budeme muset méně zvířat přijímat, více jich přežije... a zase si dělám iluze, které se jako obvykle nesplní. I taková je, bohužel, „útulková“ realita.
Podpořit OS podbrdsko můžete příspěvkem na účet číslo 152335352/0600 (hodnotu příspěvky si můžete ve smyslu zákona č. 586/1992 Sb. o daních odečíst z daňového základu). V tomto rušném ročním období (březí kočky, koťata) vaši podporu útulek obzvláště ocení.
Související články: