SOBOTA
Výstava pro kočku, letos už 14. Ani nevím, na které jsem vlastně byla poprvé. Bylo to myslím na jaře roku 2005. Ve stodole zima jak "v morně" (jakože prostě strašná), vůbec jsem nevěděla, která bije, připadala jsem si jak Alenka v říši divů. Chaos a blázinec. Až postupem let jsem přicházela na to, že chaos je jen zdánlivý, pro toho, kdo je tam nový, protože v podstatě každý ví, kde se uchytit a co je potřeba udělat.
Začíná se zhruba kolem 10,00 ráno. Než se člověk vzpamatuje, ve stodole i ve špejcharu stojí řada klecí, a než mrkne okem, už nastoupily "myčky" v rukavicích a s desinfekcí, a než se stačí otočit, už se věší záclonky, plní misky granulemi a záchůdky stelivem. Do toho pořád někde někdo s něčím pobíhá, je to vlastně takové malé mraveniště a většinou se shání po Sue (Zuzce Fenclové), která je v podstatě taková mravenčí královna. Ví všechno: kde jsou pytle se stelivem, kam má přijít ten stůl ze stodoly, kde bude pokladna, kde jsou čisticí prostředky a tak dále a tak dále. Dodnes se divím, že má jen jednu hlavu a kam do ní všechny tyhle informace ukládá.
NEDĚLE
V neděli ráno je už všechno připravené, načančané a čeká se na ty nejdůležitější osobnosti - osobnosti kočičí. Sjíždí se už kolem 8 hodiny ranní, přijedou kočky z Moravy, od Kladna, od Berouna, kočky z blázince (rozumějte z Bohnické léčebny) i kočky z Prahy a okolí. A s nimi samozřejmě útulkové ženy a někdy i muži :-). Mňoukajícími, prskajícími a mnohdy i nevábně vonícími přepravkami se plní schody před veterinární prohlídkou ve Špejcharu. A mňoukání se mísí s hovory útulkářek: "Jé ahoj Dášo, Jano, Kristýno …,to jsem ráda, že Vás vidím, tak kolik toho dneska máte, jaká byla cesta, co nového, pak dáme kafčo a pokecáme …" Žádné zakaboněné tváře, žádné dohadování, prostě dobrá nálada a pohoda i přesto, že některé vstávaly už ve 4,00 ráno. I přesto, že je někdy problém s očkováky, soupiskami, že kočky jsou chudinky naštvané neustálou manipulací s nimi. Po přejímce se kočičky přesunou do výstavních klecí, některé na špejchar některé do stodoly.
V 9,30 se před vchodem do stodoly začíná tvořit fronta lidí, někteří drží v ruce konzervy, někteří přepravky, někteří netrpělivé potomky : " Tati, když už otevřou , mami, já už chci tu kočku…" No a v 10,00, opět s úsměvem na rtech, přivítáme první návštěvníky " Výstavy pro kočku". Předháníme se v nabízení svých koček, a když se nám povede některou z nich takzvaně" umístit" do nového domova, neobejde se to mnohdy i bez slziček při loučení a ujišťování se, že se ta kočka přece bude mít báječně. A utěšujeme se navzájem. A takhle to jde celý den, až do 17 hodiny odpolední.
V 17, 00 se zavírají výstavní prostory a nastává "úklid" Je to podobné jako v sobotu, jen s tím rozdílem, že k prázdným klecím, než mrknete okem, už nastoupily "sundavači záclonek" a než se stačíte otočit, už záclonky, misky s granulemi a záchůdky se stelivem mizí a než se člověk vzpamatuje, před stodolou stojí náklaďák plný složených klecí. Ve stodole i špejcharu se smýčí, zametá, myje, odnáší, prostě uklízí. Prostory musí být v takovém stavu, v jakém jsme je přebrali.
Trocha nostalgie na konec
"Výstavu pro kočku" mám ráda. Sejdeme se jednou za půl roku, někdy za rok, parta bezva lidí, nálada je skvělá, přes všechnu tu dřinu si užijeme legraci. I přes problémy, které se někdy vyskytnou (sněhová kalamita v dubnu, ulítlé stany pro zvířata, zkolabovaná auta na odvoz klecí, špatný klíč od mříže ve špejcharu a tak dále a tak dále), je atmosféra vždycky skvělá. Zvládne se všechno, protože se chce. Protože lidi, kteří tohle všechno dělají, to baví. Výstavu pro kočku, tedy spíše pro kočky, pro kočky z útulků, kočky, které někde někdo nechal, vyhodil, které by bez pomoci těchto lidí už asi nebyly. Většina dobrovolníků z řad kočkolidí z útulků výstavě věnuje celý víkend, Zuzana Fenclová duše těchto výstav ( :-) i několik měsíců. A proto jí každou výstavu hledám ten "nejhezčí" dárek, který se v charitativních krámcích vyskytne. Letos jsem se spojila s holkami z Devíti životů, které dodaly překrásnou papírovou kočku, a já jsem z krámku podbrdského přidala neméně krásné ležící prasátko s kytičkou a beruškou na bříšku :-). Prostě snažíme se jí udělat radost. Jen je mi pořád divné, že při předání Zuzka skoro pláče a strčí mě vždycky s krámkem před fukar, který zajišťuje teplo ve stodole. Že by se jí dárky nelíbily? Jen pro pořádek: v minulých letech jsem Zuzaně věnovala třeba krásného gumového Pikaču nebo nádherného postříbřeného jelínka či plyšového mončičáka ;-)
Ale teď ještě trochu vážně. "Výstavu pro kočku" považuji a doufám, že nejen já, za bezva akci a upřímně díky všem, kteří se na ní podílí, věnují tomu svůj volných čas a energii. Na další výstavu se už teď těším!
Související články:
přidat do oblíbených
poslat e-mailem
vytisknout