Celý svůj život jsem vyrůstala ve společnosti zvířat, a to psů koček, křečků, ptáků, ... Příroda mě vždy uchvacovala, o čemž jsem rodiče přesvědčovala mohutným odchytem koníků, slepýšů, žížal, prostě všeho, co se chytit dalo. A jak jsem se od nich odstěhovala, najednou mi začal chybět zvířecí společník.
Orin
Protože trávím hodně času v práci, rozhodla jsem se pořídit si kocoura, který nepotřebuje venčit a netrpí v bytě tolik jako pejsek. A tak se členem naší rodiny stal zanedlouho šlechtic - papírák Orion. Náš modrý briťáček byl to odmalička pěkný poděs, nebylo s ním k vydržení, dělal spoustu lumpáren a všichni jsme si oddychli, když povyrostl a zmoudřel. Nyní je to už skoro pětiletý kocour, není moc mazlivý, je to velký paličák, individualita, která denně vzpupňačí. Přesto je to dobrák a naše zlatíčko.
Orin - vládce naší domácnosti
Měla jsem z něho strašnou radost, ale po pár letech jsem začala mít výčitky, že si nemá s kým hrát (i když se snažíme, nenahradíme mrštného kočičáka), a proto jsem prosazovala pořízení brášky. Tehdejší přítel byl zásadně proti, a tak jsem čekala a doufala, že se mi ho jednou podaří přesvědčit. A jak šel čas, Orin rostl, přítel od nás odešel, a tak jsme si museli najít nového páníčka, který nás bude mít rád. Stalo se tak, ale dalšímu kocourovi se bránil stejně jako ten předchozí.
No ani nevím, jak se mi to vlastně podařilo, ale po 3 letech svolil, a tak jsem honem začala hledat pro našeho Orínka kočičího kamaráda. A podařilo se.
Hledáme kamaráda…
Nejprve jsem hledala opět mezi papírovými koťátky, ale pak jsme si řekli, že už nechceme prožívat to každonoční mňoukání, škrabání pohovek, učení na záchůdek, řádění kotěte... prostě vše, co s pořízením koťátka souvisí. Že by bylo vlastně fajn pořídit si kocoura, který už tohle všechno umí. A také jsme si řekli, proč hledat papírová koťata, které nemají problém s umístěním. Proč neudělat dobrý skutek a neujmout se kočičky, která je opuštěná a nemá domov, kde by mohla šťastně žít.
Začala jsem hledat a pak jsem ho uviděla. Z internetu na mě vyděšeně koukal pan Botička. Byl to kocourek zbarvením podobný papírovým kočkám, které jsem si dřív přála, a navíc měl rozkošné punčošky. Hlavičku a očíčka jako siamka, a přesto tělo mohutné jako britka.
Tak to je to naše nové zlatíčko – pan Botička
Přítelovi se kupodivu líbil (i když váhal), ale mě se líbil až moc, tak jsem neváhala a začala pátrat, zda by bylo možné si ho vzít. Byl to sirotek a čekal na dobrou duši, která se o něj postará. Vyrazili jsme se na něj podívat a byla to láska na první pohled. Vlastně už na tom internetu to jiskřilo :)
Pan Botička
Botička byl už po kastraci a čekal v depozitu u Františky na očkování. Pobyt tam nenesl moc dobře, byl pořád zalezlý pod skříní. A ostatní kočky ho trochu utlačovaly. Musela jsem počkat, až se jeho organismus vyrovná s očkováním, a čekala jsem celý týden, než si ho budeme moci odvézt.
A tak vám s radostí mohu představit nového člena naší rodiny - pana Botičku alias Norise. Když jsme si pro něj jeli, tak se chovat moc nechtěl, ale jak jsme začali vyplňovat papíry potřebné k jeho předání do nového domova, začal se nám třít o nohy a jakoby se těšil, že se zbaví tamějších 4 tyranů. To ovšem nevěděl, že na něj doma čeká zase jeden nový.
Norísek, teší mě! Až ten druhej přestane prskat, tak
vylezu :)
Do přepravky už moc nechtěl, najednou neměl sílu, ani nohy, dělal lazara a nemohla jsem ho tam dostat. Zato v autě byl sladký, jen seděl, koukal a občas si otřel hlavičku o dvířka přepravky. Po zkušenostech s přepravováním Orínka jsem si začala myslet, že nám dali kočku, která neumí mňoukat nebo nemá hlasivky. Ale k závěru cesty jsem si oddechla, ozvalo se pár slaboučkých, skoro neslyšitelných mňau.
Seznamování
Seznamování jsem se bála, ale proběhlo docela v klídku. Orin je zvědavý tvor už od narození, a tak se pustil do čmuchání a okukovaní zavřeného kocoura v přepravce. Noris se zprvu nebál, a tak si prošel byt a vše očuchával. Ale jeho oprsklé chování vyvedlo našeho domorodce z míry, respektive ztratil trpělivost, a tak se ujal nápravy - začal sykot, vrčení a hájení vlastního území, jakmile se přivandrovalec přiblížil na neakceptovatelnou vzdálenost.
Noris: "Tak co? Už můžu vylézt?"
„Vetřelec“ se zalekl a našel si úkryt pod postelí, kde trávil skoro celý pátek a sobotu. Jen si došel spořádaně na záchůdek. A přes noc mizelo jídlo. Ale tak nenápadně, že mě tím dost potrápil. Bylo mi doporučeno ho první den nechat zalezlého, ale to se nedalo vydržet. A tak jsem si ho večer vyndala, položila vedle sebe na sedačku a on se potvorák nechal šmudlat celý film. Dokonce i na bříšku!
Samozřejmě jsem udělala kuře, abych se mu zalíbila, což se povedlo. Na granulky si už zvykl, ale venkovní život se v něm prostě nezapře. Není nad kus syrového masíčka :)
V neděli už se Noris docela producíroval a dokonce spolu s Orinem chvíli leželi na jedné posteli, i když za neustálého pozorování. Měla jsem strach o Norise, aby se nebál, nechybělo mu běhání venku, ale řekla bych, že to hůře nesl Orin. Přestal lehat na svá oblíbená místa a raději se schovával do skříně či na skříň, kam za ním Noris nevyleze. Moc toho venku nepochytil a je to zatím takový ťulpas :)
Skoro kámoši: "Na co tam jako koukáš?"
Jinak je Noris úplné zlatíčko, dobrák a navíc oproti Orinovi strašný mazel. Takže konečně mám kočku i v posteli. Zvláštní je, že si oba vybrali stejné místo na válení - a to koš s vypraným prádlem, o který se teď střídají.
Konec dobrý…
Zatím to vypadá lépe, než jsem čekala. A po týdnu mohu s klidným svědomím říct, že seznamování kocourů proběhlo velice dobře. Myslím, že to máme zdárně za sebou. Až se toho začínám děsit toho, jak to šlo hladce. O víkendu si spolu (po 8 dnech společného soužití) poprvé hráli bez syčení. Každý stál na jedné straně koupelnových dveří a škvírou pode dveřmi se packovali. Noris se tak rozdováděl, že pod nimi málem protáhl celou kožešinu, která nám kryje linoleum v předsíni :) A když je packování nebavilo, bafali na sebe :) Vážně to byla sranda a měla jsem z toho ohromnou radost.
Ta mne ovšem přešla hned večer, kdy jsem díky jejich nočním hrám nemohla usnout. Ale kdyby jen to. Orin si ze mě udělal startovací plošinu. Přijde, dělá že se chce šmudlat, uvelebí se mi na boku, a přitom se mizera jen strategicky sune na vyšší pozici, aby mohl překvapit Norise a zaútočit na něj ze shora. A že mu můj bok slouží jako parádní odrazový můstek!
No, mám pocit, že jsou to určitě převlečení ďáblíci :)
Zatímco píši svůj příspěvek, dorazily mi čerstvé zprávy z domova: "Kluci tady lítaj a honěj se jak blázni a Noris u toho dělá to svoje qi qi:) ten lítá!“ A po cca 10 minutách přišla další zpráva: "Takhle to nejde, oni lítaj bez přestání :D" Ano, mají oblíbenou hru na babu a teď budeme čekat, až se z nich stanou tulidla a budou si navzájem čistit kožíšky.
A tak jsem si jistá, že jsme udělali dobře a bude z nich nerozlučná dvojka, která se zabaví, nejen když nebudeme doma. Mám radost, že jsem se nemýlila, a Orin má konečně plnohodnotnou společnost. Přeci jen já jsem na to honění dost velká a málo obratná :)
Související odkazy: