Ačkoliv každý rok předem prohlašuju, že Vánoce ruším, vždycky v koutku duše doufám, že stihnu upéct nějaké to cukroví, vyrobím ozdoby na stromeček… zlaté oči, které to viděly, ještě, že má to Tesco nonstop :-) V lednici, ve spodním šuplíčku, spinká těsto na linecké, asi tam bude čekat ještě dlouho. Cukrovím nás naštěstí zásobují babička, teta a sestřenice, z dřívější výměny druhů se stal jednostranný přesun od nich na Prosek. „Zbytek“ vánočních dovedností supluje maminka a u mě zůstává obvykle jen u těch myšlenek. Dny před Vánoci u nás totiž byly ve znamení výletů.

Už delší dobu si stěžovala Marcela, že od výstavy se jí ani jednou nepodařilo dovolat k nové paničce své číči a že o ní nemá žádné zprávy. Malá želvička by ale měla pobývat ve vsi kus od Dobříše, a tak je na návštěvu potřeba jet autem. Dřívější plány na „výlet“ zhatil můj zánět průdušek, musela jsem výjezdy omezit na pojížďky mezi prací, Berounem, Holosmetkami a nejnutnějšími marody, ani o chlup navíc, zastavily se odchyty... A o Lvinny stále žádné zprávy.

Tak jsme v úterý vyrazily na „okružní jízdu“, v níž Lvinny byla první bod. Obě jsme byly nervózní, zda a v jakém stavu číču najdeme.

První dobré znamení bylo, že udaná adresa skutečně existuje, stojí na ní dům a jeví známky života. Na první dojem jsem ztuhla, na zápraží tam sedělo cosi hubeného mourovatého. Obyvatelé mají smysl pro humor, pomyslela jsem si dál, na plotě totiž visela cedulka „pozor pes“ s obrázkem krávy. Pochopila jsem až po chvíli - po zazvonění se totiž ze dveří vyřítila vítající smečka, ve které převažovali angličtí buldoci. To už nás překvapeně, leč ochotně vítala panička a to mourovaté cosi, z čehož se vyklubala čistokrevná orientálka v dobré kondici. Naše Lviny spala v pelechu u kachlových kamen a tvářila se nadmíru spokojeně. Tak jsme v předávacím protokolu opravily chyby v telefonickém spojení, poděkovaly a vyrazily svižně dál.

Dalším bodem programu byl odchyt v Příbrami. Moje „prokletá“ lokalita, to je otevřený vnitroblok, kde kočky mají eldorádo, ale bohužel je tu školka. A ta má rozhodnutí hygienika, že kočky musí pryč. Jenže kočky jsou jiného názoru. Už je tu průběžně chytám rok, všemi možnými způsoby a většinou neúspěšně. Jsou nažrané, neslyší ani na makrelu, hovězí, šunku, kozlíkové kapky… a také opatrné, sklopec mi s výsměšným úsměvem obchází.

Ovšem jedna výjimka se našla, uzené z místní masny zlákalo dva dorostence, téměř ještě koťata, a tak jsme se tentokrát vracely s „úlovkem“ a doufaly, že se ti dva vytřeštění vzadu ještě ochočí a budou mít šanci na slušné místo k životu. V masně jsme pořídily i zásoby v podobě hovězího masa, srdce a jiných kočičích lahůdek, když už budou ty Vánoce. Naposledy jsem z téhle lokality přivezla kocourka Střapce, nedávno umístěného, někteří si možná ještě vzpomenou i na nádhernou kočičku Sunshine.

Střapec

Další cesta vedla do Řevnic, tam nás očekávala stará paní s čičinami, které k ní přicestovaly přes plot. Mladá želvička, ještě dorostenec, a její maminka, černá Rebeca bez oka. Bereme jen jednu přenosku, paní hlásila, že na zahradě je jen jedna z nich. „Želvička“ jí důvěřuje, nechá se vzít do náručí, ale když jí drží a nesou, začíná se cukat a tuší zradu. To je vždy adrenalinový sport, jestli si stihnu kočku převzít dřív, než se svému „krmiči“ vykroutí či než ho podrápe. Paní se vzápětí podaří chytit i právě příchozí Rebecu, želvička lomcuje přenoskou, a tak tu naštěstí celkem trpělivou černou číču nesu do auta v ruce. Odmítáme pozvání na kávu a s omluvami se bleskově loučíme, Marcela má být v pět pracovně v Praze.

Vysazuji v pět-nula-tři Marcelu na Plzeňské, odtud to mám už jen kousíček k Františce. S Františkou ošetříme kočky, je mi jasné, že Špagetě jsem svou přítomností zkazila večer. Špageta vůbec není hloupá kočka, před přestěhováním k Františce bydlela na Hájence. Vždy, když jsem přišla sama, vítala mne a nechala se hladit, jakmile jsem ale dorazila se Šárkou a s přenoskami, zajela do nejhlubší poličky a odmítla vylézt. Věděla, že jí čeká harcování na další výstavu nebo na veterinu. Špageta je mazel, ale mazel opatrný, stejně jako Reim je milá k paničce, ale opatrná k cizím. Záviš dotčeně hledí pod gaučem, Sapfo se chystá do nového domova. Přebírám si část krmení pro paní Černou a švihám dál.

Další štací je Beroun, na Hájence poklidím, vykydám nočníky, dosypu granule, vyměním vodu v napáječkách… Mí „plašani“ si oddechnou, když za mnou klapnou dveře, a seběhnou se na konzervu. Mám dnes drobný úspěch, viděla jsem plachou Raimu, příbuznou Reima, aniž bych ji musela odněkud „šťourat“. Ta odvaha jí vydržela necelou půlminutu, ale i tak jsem ráda. Na Plzeňské už stepuje Marcela, ale auto přede mnou je policejní vůz, a tak neriskuju body a jedu padesát…

Reim

Další cesta vede do Dolních Černošic k paní Černé. Vezeme nějaké to krmení, dietu pro „nového“ ledvináře Mourečka, ale také dva další „hladové krky“, doufám totiž, že laskavá péče, celodenní přítomnost a trpělivý přístup paní Černé přesvědčí dost rychle ty dva dorostence z Příbrami o tom, že lidi nekoušou. Zatím spíš koušou oni :-)

Těsně jsme se minuly s lidmi, co přivezli kočkám vánoční nadílku v podobě konzerv, steliva i granulí, v duchu si pomyslím, kdyby bylo takových víc, a snažím se odhadnout, jak dlouho paní Černé ta hromada vystačí. Je totiž začátek zimy a z veliké chatové osady přicházejí, jako každý rok, kočky ponechané tu lidmi s představou, že se „o sebe postarají“. Paní Černá už má téměř deset nováčků, poloplachých či plachých, ale pravidelně chodících „na stravu“. U čaje vymýšlíme bojový plán jejich odčervení, očkování, kastrací…. Ošetříme kočky a vyrážíme dál. Paní Černá nám s sebou dala ořechy na štrúdl, no, do dnešního dne jsem ho neupekla, přiznávám dobrovolně.

U Šárky na Újezdě ošetříme malého černobílého „plešouna“, jemuž slezly z hlavy chlupy místy i s odumřelou kůží. Dostává speciální mast a antibiotika. Nad jeho diagnózou si doktoři ještě lámou hlavu, ale prcek přežil krizi a teď už hodlá přežít všechno a ještě si k tomu pořádně užít. Ten mě taky nemá rád :-(

Zastavujeme se na Proseku pro velkou klec a poslední štací jsou Holosmetky a naše oblíbená hra „na namazaný ocásek“ s kočkou Zločkou. Už jsem ten večer „z kondice“ a Zločíček to ví. Tahle kočka je opravdu osobnost, ale to je snad skoro námět pro samostatný článek. Z depozitu u Marcely jsem si takříkajíc udělala lazaret, a tak se sem Rebeca s jedním okem akorát hodí. Sestavujeme klec pro ni a její dceru, Rebeca se mazlí, její dcerka se bojí a schovává do krabice. No, uvidíme časem.

Cestou od Marcely si slibuji, že druhý den večer po práci (dělám dvanáctky na směny) pojedu rovnou domů, budu celý večer jen krájet maso a bezduše hledět na nějaký seriál a půjdu brzo spát. Jo, člověk míní…

Pokračování si přečtete v pátek.