Jak to vypadá, když se najednou stanete chovatelem takové širší kočičí rodinky, o tom je tenhle článek. Že vám se to stát nemůže? Omyl, příbuzní jsou přátelé, které si člověk nevybírá. Stačí tedy mít dvě v podstatě pokrevně nepříbuzné staré příbuzné, kterým začnou běhat kočky v hlavě.
Udělalo to šplouch a jsme v tom zase. Vlna, vlnka, kde se vzala? Slovní přesmyčkou dostaly příjmení z Valois a jsou všichni z jedné rodiny. Ta vznikla příbuzenskou plemenitbou dle lidového rčení o kamenu a cihle. Žily zřejmě několik let pospolu, nedostaly se ven ani mezi jiné kočky, takže už jistě chápete, kam mířím. Příbuzenská plemenitba jak vyšitá, tedy i nějaké ty zdravotní potíže na obzoru. Ony staré dámy, říkejme jim třeba tety, si jistě myslely, že kočičkám prokazují dobrodiní. Pak postupně zesnuly a nechtěná, leč obětavá dědička téhle spouště se ocitla v situaci, z níž bez pomoci, pokud možno "profesionální", není kudy ven.
Neduživé kotě - výsledek příbuzenské plemenitby
Mezi Valinkami, jak je naše děvčata někdy s láskou a někdy se skřípěním zubů oslovují, jsou jen dvě barevné varianty. Černé a moury. Rodí (naštěstí) jen málo koťátek, ovšem v příchozích kočkách byla, jak se tak zdá, převaha holek a to ve vyšším stupni březosti. Takže Valinky jsou tak trochu i příběhem o koťátkách, jejich přežití či nepřežití… Můžete je už delší dobu potkávat v inzerci, různě mazlivé či plaché, z různých depozit, černé či mourovaté, drobné, s příjmením "z Valois". A až tam někdy bude Alois, nedivte se prosím, automatická úprava češtiny to vytrvale všem přepisuje :-). Přibývají tam postupně, vždy když zvládnou nutnou veterinu, odchovají děti. Tři desítky dospělých se ještě rozrostly o koťata a tak jsou Valinky naší zatím největší vlnou. Zvládnout jí už skoro přesahovalo naše možnosti kapacitní, o finančních nemluvě, tenhle kočičí malér polyká desítky tisíc. Ale aby nebyly Valinky jen "tupý dav", všechny mají nějaké jméno, osobnost, zvyky, to, co velká smečka koček stírá, ale nikdy zcela nevymaže. Pokusím se vám je tu postupně představit. A jen poznámka na okraj, většina dospělých koček k nám už přišla se jmény, včetně způsobu, kterým jsou psána, od nás mají jen příjmení, z Valois, aby bylo hned jasno, s kým máme tu čest :-)
Stěhování bylo rychlé, jedna plná dodávka, naplněny všechny použitelné přepravky, kočky po dvou i třech… mňoukající auto začalo svou okružní jízdu po depozitech. Valinky bylo samozřejmě nutné rozdělit a dělte kočky, které neznáte, nevíte, kdo s kým kamarádí, kdo koho nesnáší.. Rozdělily jsme je nakonec na deset míst, deset domácností muselo přeorganizovat své plány a zvyky, aby mohlo poskytnout azyl tomuhle "hromadnému neštěstí". Před příchodem k nám se nešťastné "dědičce" podařilo zajistit část nutné veteriny, všemožně se snažila se zvířaty pomoci. Některým kočkám to pomohlo, jiným ne (doktor např. "napůl" vykastroval kryptorchidy a neupozornil paní, že po vakcinaci je ještě nutná revakcinace, očkování březích koček před porodem že nemá smysl…), nicméně části koček to zjednodušilo a urychlilo odchod do nového domova. Ale to předbíhám. Teď nastalo dělení. Ne spravedlivé, jak byste si mohli myslet, ale "bojové, polní", evakuační plán byl tvořen za pochodu.
Dajvie
Čtyři nadějní páni kocouři putovali do depozita k Františce. Měli už za sebou kastraci i první očkování a tím i možnost hledat téměř hned nové páníčky. Depozit Františky je totiž především pro takzvané "rychloobratové kočky", tedy ty, které nemají zdravotní potíže a mohou rychle putovat k novým majitelům. Franci a s ní i kočky jsou totiž skoro stále "online", depozit je v Praze a dosažitelný snadno městskou dopravou, Františka vládne i jinými jazyky než českým, tedy předání kočiček od ní je snazší než odjinud.
Dajvie
Tři z chlapců kocouřích splnili naše očekávání a našli si rychle své nové krmiče, mazliče a otvírače konzerv, tedy… už bydlí. Jen drobnému Dajviemu to tak nějak nevycházelo. Po příchodu do depozita ho trápily průjmy, byl ve špatné kondici. Zato když jsem ho viděla nedávno, musela jsem chválit. Pravda, trvalo to pár měsíců, ale na případné zájemce čekal nádherně černý, lesklý, spokojený kocourek. Nicméně i on má "svá špecifika", o kterých se sice láskyplně, ale pravdivě rozepisuje Františka v inzerci…
Oficielně se jmenuje Dajvie, tak mu ale neříkám je to můj malý Čotour nebo Čotourek. Je velký jako půlroční kotě a má zadní nožky do X. Jenže pak je tu ta druhá stránka osobnosti - v Čotourkovi se skrývá tolik lásky, kolik by se do deseti velkých koček nevešlo. Miluje každého a je neskutečně vděčný za každé pohlazení, hned si lehá a kroutí se a pusinkuje a ducá hlavičkou a vrní a nastavuje se a skáče na klín a chodí za vámi, spí vám samou láskou přímo na obličeji...Dajvie k nám přišel velmi vyhublý a nějakou dobu se mu nedařilo dobře - trpěl úpornými průjmy. Čím lépe jsem se mu snažila udělat, tím horší to bylo. A pak jsem odhalila klíč k jeho správnému stravování- kocourek byl celý život zvyklý na ty nejlevnější granule, takže když dostal masíčko, nebo dobrou paštičku a superprémiové granule, tak mu to neudělalo dobře, teď už papá kvalitní stravu bez problémů, masíčku se nadále vyhýbáme. Ač mrňavý, je dnes v dobré kondici, má štíhlou postavičku a lesklou srst a jasné oči. Stačí před ním zamávat hůlkou s peříčky na konci a v mžiku se z něj stává neúprosný lovec. Je jako věčné kotě. Čistotný, vhodný pouze do bytu.
Dajvie našel nový domov na výstavě "Sen zvířat".
Mia a Nikki
Dvě kočičky, první vlaštovičky, měly každá po jednom malinkém koťátku. V první chvíli mne napadlo, že jim děti někdo "projednotil", vzápětí mi došlo, že tady je to nesmysl. Nemám to ráda, ono "nechali jsme…" I to nejslabší mimi může vyrůst v pěkné zvíře a ten nejsilnější nechaný kocourek může ve čtvrtém týdnu umřít na vodnatelnost mozku a co pak chudák kočka máma. Pipláme nalezené drobky na lahvi a ty, co mámu mají, nechám utrácet? Otázka nezní, kolik koťat, ale zda koťata ano, či ne. Kočka bez koťat, zvlášť plašanka, může depozitem jen proletět a za týden či dva zas běhat doma ve svém, po kastraci a v klidu. Odchov koťat – tři měsíce pobytu, volné místo bez infekcí, tedy dalších nových koček... a lhostejno, zda jsou děti čtyři či jedno. Nejednotím, nerada si hraju na boha. Ostatně, ona příroda ty malé leckdy "protrhá" za nás. Tak to dopadlo i s vlastními koťátky Mii a Nikki, nevydrželo ani jedno z nich, team "máma a teta" ale ochotně vychoval adoptovaná miminka, jejichž matka od nich utekla. Krasavci Puškin a Lermontov vděčí za péči, výživu a výchovu Valinkám. Jejich další fotografie najdete ve fotogalerii.
Mia, Nikki a koťata
Mia a Nikki vychovaly své adoptivní děti a jedna z nich, Mia, byla i krátce umístěna. Byla ale zřejmě příliš kontaktní a nová panička došla k názoru, že jí trápí tím, že je několik hodin denně mimo domov a Mia musí být sama jen s její kočičkou. Vyslovila tedy přání vrátit kočičku zpět do prostředí, kde byla šťastná, a měli bychom jí prý najít někoho, kdo je stále doma. Přání hezké, leč nereálné. Mia nijak nevybočuje z normálního kočičího chování a najdeme-li někoho ochotného a schopného pečovat o zvíře po celý den, svěříme mu určitě raději nějakou kočičku skutečně nutně potřebující stálý dohled (např. zvíře s epilepsií, nutným častým podáváním léků apod.) Představy jsou různé, realita jiná. Mia a Nikki teď už musely uvolnit místo v relativně nadstandardním (málo koček, hodně péče) depozitu, v podstatě "odchovně" koťátek, jiné nešťastné mamince a po neúspěšném pokusu najít nové lidičky na výstavě Sen zvířat zakotvily z nedostatku místa na marodce, tam se začlenily bez potíží mezi ostatní Valinky a čekají. Samozřejmě by ocenily trošku individuálnější přístup a nejvíc ze všeho trvalý domov, ale s příchodem podzimu je situace na kočičí scéně kritická a jiné možnosti prostě už nejsou. Hezké a milé kočičí holky Mia a Nikki nedávno "na zkoušku" odešly do nového domova. Společně :-)
Ejmi
Ejmi dorazila už takřka "na rozsypání" a měla to štěstí, že jí byl vzhledem k jejímu požehnanému stavu nabídnut azyl na odchov miminek v normálně "nehlídací" domácnosti, takže si mohla své mateřství užít s veškerou péčí a zázemím. Její dvě pečovatelky, velká a ta menší, se mohly přetrhnout, aby měla Ejminka s miminky vše potřebné. I tak ale nebyl odchov koťat procházka růžovou zahradou. Jedno mimi nevydrželo a kocourek Mojše má trochu vytočenou nožičku, což se později ukázalo být jedním z typických problémů Valinek. Po odchování a očkování se máma Ejmi a koťata Mojše, Rút a Ráchel přesunuly k Marcele. Ejmi se zařadila automaticky mezi Valinky a obnovila nadšeně staré přátelské svazky, její velká koťata jí už příliš nezajímala. Čeká teď na kastraci a poté na nový domov. Rút a Ráchel už našly nový domov, na "své" lidičky tu ještě čeká lehce handicapovaný kocourek Mojše. Stará se o něj ochotně "kotěcí strejda" valiňák Pepa, nahrazuje obětavě mateřskou péči většině koťat v depozitu.
Mojše
Mojše je (po mamince) mourovatý a zelenooký bráška Rút a Ráchel. Narodil se s pokřivenou přední tlapkou a zpočátku byl nejmenší z koťat. Ale protože mu odmalička velmi chutnalo, což mu zůstalo dodnes, vyrostl, zesílil, od svých sester se naučil lumpačení a zlobení, a dokonce i tlapka se mu zázračně srovnala. Dnes je jeho handicap takřka neznatelný. Mojše byl od narození největší mazlík. Poprvé se v lidské náruči rozvrněl ve svých 14 dnech (bylo neuvěřitelné, jak hlasitý motorek v sobě to nepatrné koťátko mělo), a od té doby vrní už jakmile se na něj člověk podívá, protože ví, že když k tomu ještě udělá oči (a to on umí!), člověk neodolá, zvedne ho do náruče a bude ho škrábat na bříšku, které Mojše okamžitě ochotně nastaví. Vrněl dokonce i při odčervování :) Co jako malý (než dorostl své dvě sestry) nestíhal fyzicky, to si vynahrazoval u člověka mazlením, nošením, dožadováním se hlazení… Od prvních dnů měl zkrátka jasno, že v lidské náruči je dobře. Stejně jako Ráchel a Rút je i Mojše naučený na kočičí záchod a zvyklý žít pouze v bytě. Baští kotěcí kapsičky a konzervy (granulkám zatím moc nedá), vařené hovězí a kuřecí maso, má velmi rád Tatru, tavené sýry, Pribináček, jogurt, tvaroh. Miluje vitamínovou pastu. Je naučený na kočičí WC, čistotný.
Valinek je "moc" a tak příště zas o těch dalších…
Související články:
