Měl to být jen splněný slib mé mamce, že s ní ještě jednou zajedu na dovolenou na Kypr, do hotelu, kde se nám oběma hodně líbilo. Sice jsem se taky těšila na moře, teplo a písčitou pláž, ale hlavní motivací pro mě byla zvědavost, jestli tam i po čtyřech letech ještě najdu Abdula nebo Mustafu, velkého lovce hadů (více v článku O tom, jak mi Mustafa málem zachránil život). Ale stala se z toho noční můra.

Hned druhý den po příjezdu jsem ke svému velkému překvapení Mustafu opravdu objevila. A chtělo se mi brečet. Z vitálního lovce všeho živého se stal upatlaný, uslintaný kocour s neskutečně špinavými tlapkami. Sice nikdo neprotestoval, že se stále prochází mezi rekreanty a žebrá kousek párku nebo šunky od snídaně, ale taky nikoho nezajímalo, že má nejspíš zdevastované zuby i dásně a bolestí se nemůže ani pořádně umýt. Po pár dnech se díkybohu objevil v trošku lepším stavu. Zrovna jsem měla u sebe i fotoaparát a konečně se mi ho tedy podařilo zvěčnit.

Mustafa se jednoho dne objevil v trošku lepším stavu

Abdulovo místo však zaujal někdo nový, mladý.... Mohutný rezavobílý kocour, který si hrál na mazlíčka a skákal lidem snídajícím na terase hotelu do klína. Podle občasných výkřiků soudě, i nečekán, nezván...

Protože je moje maminka dost nemocná, trávila hodně času odpočíváním v klimatizovaném hotelovém pokoji, zatímco já se toulala po okolí hotelu. A nechápala.

Za ty čtyři roky tu muselo dojít k nějaké konjunktuře a hned vzápětí k pádu. Z hotelu hned vedle toho našeho zbyla jen betonová konstrukce, v nejbližším okolí bylo několik restaurací a obchodů - ve vitrínách stále visely blednoucí jídelníčky, kolem stolků stály židle, za zaprášenými výlohami zůstalo v regálech zboží, ale nikdo tu neobsluhoval, neony nesvítily, pokladny necinkaly.

Zato tu byla spousta úplně nových moderních domků s bazény a pestrými zahradami, i závlaha fungovala. Jen okenice byly zavřené, vjezdy prázdné, na člověka jsem prakticky nenarazila. Bylo to město duchů. A koček. Navečer vylézaly ze zahrad a skákaly po balkonech: matky s koťaty, březí rezavé kočky i černobílí kocouři. Snad každá si mohla vybrat baráček, který bude patřit jen jí.

Kočičí Eldorádo – na lidskou bytost tu člověk nenarazí

Vypozorovala jsem, že kolem šesté večer se větší skupina chlupáčů schází na chodníčku poblíž cyklistické stezky, v sedm už byli rozptýlení v křoví hned pod ním a cosi dojídali z plastových misek.

Protože už jsem začala mít doma v Čechách kvůli své kočkománii problémy i s manželem, rozhodla jsem se být na sebe tvrdá. "Ne, nebudu zase jako na loňské dovolené utrácet svá těžce vydělaná eura za kočičí konzervy. Ne, nebudu po večerech prolézat křoví a krmit vyhublé kočky. Za deset dní mého pobytu stejně nic nezměním, ty kočky tu byly přede mnou a budou tu i po mně."

Vydržela jsem tři dny. Čtvrtý den jsem koupila svou první kočičí konzervu. Skončilo to taháním tašek po osmi konzervách z kilometr vzdáleného městečka. Jinde se kočičí strava nevedla. Krmila jsem Křováky – kočky z křoví u cyklostezky, Popelničáky – kočky od hotelových popelnic, jednou jsem po cestě narazila na obrovskou kočičí kolonii u domu jednoho Rakušáka a pár dní před naším odjezdem si hravá hladová koťata dírou v živém plotě našla cestu až do zahrady našeho hotelu. I ta samozřejmě dostala svůj příděl.

Kolonie koček žijící na zahradě staršího pána z Rakouska

A taky jsem narazila na ni, křehkou šedivou Angličanku, na kterou čekali každý večer v šest Křováci. Nosila jim zbytky jídel – jednou měly kočky špagety, jindy "fish and chips", naštěstí ale dostávaly i granule a hlavně vodu. Dozvěděla jsem se, že něco jako kastrační program tu neznají a ona bohužel na kastrace peníze nemá, i když ceny nebyly až tak závratné: 40 Euro za kocoura a 60 za kočku. A že nyní má její vývařovna 12 strávníků, přes zimu třeba dvacet i víc. "A támhleten tomu všemu šéfuje", ukázala paní do davu na velikého rezavobílého kocoura – Abdulova nástupce. Se slovy "A teď musím jít nakrmit svého manžela" se anglická lady rozloučila.

Plachá hladová koťata čekají, jestli někdo otevře bránu a přinese jim něco k snědku

Později jsme se od manažera hotelu na děkovné večeři pro vracející se hosty dověděli, že po přijetí Eura a souvisejícím zdražení výrazně poklesl počet turistů přijíždějících na Kypr. Průvodkyně nás při výletu informovala, že za poslední rok poklesl nákup nemovitostí Angličany, kteří jsou tradičními návštěvníky i trvalými obyvateli ostrova, o neuvěřitelných 95%.

A to jsme podobné kolonie neobydlených novostaveb i právě vznikajících přímořských "sídlišť" vídali nejen kolem našeho letoviska, ale po celém pobřeží. Billboardy s nabídkou bydlení byly všudypřítomné a původně vcelku drahé realitní magazíny se válely po štosech zdarma před obchody se suvenýry. Cedule "Na prodej" se občas vyskytla i na zavedeném hotelu. Většina koček tu tedy nejspíše zůstala po Angličanech opouštějících teplý ostrov.

Po příjezdu domů jsem se dočetla, že Island je těsně před krachem. Podle mého ani na Kypr nečeká žádná skvělá budoucnost. Se svojí strategií nejspíše zbankrotuje...anebo ho sežerou kočky.

Související články:

• O tom, jak mi Mustafa málem zachránil život