Pipi je nádherná a neuvěřitelně jemná a mírná tříměsíční mourovatá kočička. Na jednu stranu je to kotě štěstěny, na stranu druhou má neuvěřitelnou smůlu. Ale popořádku…
Byl krásný slunečný a teplý den a v jednom pražském vnitrobloku se najednou něco v rohu hnulo. Byl slyšet šustot, trošíčku toho dupotání, občas povzbudivé mňouknutí, jak si to malé kotě hrálo se svým ocáskem. Už ho skoro mělo, ale ten nezdárný konec tělíčka najednou proklouzl mezi nemotornými packami a schoval se za zadečkem. Já tě dostanu – mňouklo kotě – a kouslo se do zadečku, aby uhnul a nezacláněl jeho loveckému pudu. Vykviklo, ale hrdinně se znovu vrhlo do boje. Kotě bylo natolik zabrané do hry, že nepostřehlo paní, která se k němu zpoza vzrostlého kaštanu blížila.
„Kdepak ses tu vzal, drobečku?“ zazněl tichý hlas a kotě mňouklo. „Já ti nerozumím, holka,“ povzdechla si paní „co teď s tebou?“ Najednou ji něco napadlo. Však sem léta chodí krmit pravidelně, ví přesně, kolik je tu plachých kočiček, kolik s tím má práce a starostí s odchyty a kastracemi. „Neboj prcku, něco zkusíme,“ dodávala si sama naději a nesla kotě na druhou stranu bloku k neuměle postaveným boudičkám a úkrytům. Z jednoho koukal pár nedůvěřivých zelených očí a ozývalo se pištění a vřeštění kotěcích her. „Podívej, tady je jedna maminka s takovými dětičkami, jako jsi ty.“ Kotě v náručí ani nedutalo, jen špicovalo uši. Paní kotě opatrně přišoupla co nejblíže těm očím. Z boudy vyjel chlupatý kulový blesk a zaznělo táhlé výstražné mňouknutí následované hlasitým syčením. Kotě ztuhlo a ani se nehnulo, vůbec nevědělo, co má dělat. Paní se polekala. Kočka se zase uklidila ke své rodince a na malého přivandrovalce sršely zevnitř kočičí nadávky. Paní se málem rozplakala. „Co já s tebou, ty mimino, budu jenom dělat?! Moc ráda bych si tě nechala, ale…“ Hlavou jí táhly poslední dny a týdny, kdy přišla o všechno, i o střechu nad hlavou, na všechny ty starosti všedních dnů, které si mnozí lidé ani neumějí představit. Jak si člověk dokáže vážit věcí, které bere jako samozřejmost, dokud je neztratí… Vytočila číslo, povídala a vysvětlovala a když domluvila, ulehčeně si oddechla. „Máš štěstí, drobečku,“ řekla vykuleným modrým očkám. Kotě začalo vrnět.
„Ahoj, slaďoušku!! Pojď se mi ukázat, ty trumpetko malá, krásná!“ Tenhle hlas byl jiný. U dvířek přepravky byla jiná tvář. Kotě bylo zmatené a vyděšené. Natlačilo se až dozadu a statečně zasyčelo. „Ale, ale, ty jsi mi nějaký trhač!“ Zasmála se ta druhá paní u dvířek a otevřela je. Kotě na nic nečekalo a vzuuuum! Bylo za křeslem a jen zvědavě jukalo. V pokoji byla ještě dvě černá koťata o něco málo větší než Pipi. Rozvalovala se na široké posteli a mhouřila oči. Kousek od Pipi zaparkovala miska s voňavoučkou kapsičkou a dveře od pokoje se tiše zavřely. Pipi ani nedutala, ani se nehnula a slyšela pouze tlumené zvuky z vedlejšího pokoje a jemné oddychovaní těch cizích černých koťátek. Pomalu se uklidnila a šla zkoumat svůj nový domov. Všechno se zdálo být v pořádku, tak si trošku uďobla z mističky a stulila se za křeslem. Uši měla stále našpicované, ale únava se hlásila o slovo, tak si aspoň maličko odpočine.
Běžely dny a kotěcí bezprostřednost způsobila, že se Pipi cítila v bezpečí, zkoumala a hrála si, potkávala se s černými koťaty, ale nijak extra je nevyhledávala. Vystačila si sama a nezdálo se, že se potřebuje prát a roztomile raubířit s někým podobným, jako je ona. Líbily se jí tkaničky, šantové kuličky, víčka od pet lahví a třásně na koberci. Takových úžasných věcí, co venku nejsou! Na druhou stranu tu chyběly šustivé lístky kaštanu, kamínky a vlnky na loužích, co se nikdy nepodaří ulovit… Jednoho dne zmizelo jedno černé kotě a Pipi pozorovala, že to druhé je trošku zmatené. Brzy ale v bytě nebylo ani to druhé. Jen Pipi a pár dospělých koček, které ale nebyly zlé a Pipi vůbec nevadily. „Kdyby si tě taky už někdo vzal, broučku, a dal ti nový domov. Měla bys jen své páníčky a svou mističku..“ Tak mluvila paní často, ale kotě tomu stejně nerozumělo. V náručí vrnělo a vrnělo a nastavovalo se k pohlazení, občas packou jemně sáhlo na ten milý obličej, co se k němu nakláněl, aby se ujistilo, že se mu to nezdá.
Jednou si zas ty dvě spolu povídaly, když ta lidská zpozorněla. „Pipinko, copak to máš s očičkama?“ Zdály se jí divné. Červené. Velké. Pak si řekla, že je to asi jen odraz od jejích červených tepláků. Podívala se ještě jednou a pozorněji. Nebyl to odraz. Nevidoucí červeně upírské oči byly bez výrazu, koťátko pořád zvedalo tlapičku k jejímu obličeji a vrnělo. Paní se zhrozila a popadla přepravku.
Pipi neví, co se stalo, není zmatená ani vystresovaná, je v teple, kde to zná a má stále plnou mističku. Pipi neví, kolika blízkým lidem způsobilo velkou bolest to, co jí ani nebolí. Pipi nerozumí tomu, že jí napadl vir, který způsobil naplnění očních koulí krví a následné oslepnutí. Krev se po medikaci pomalu vstřebává a je možné, že zbytky zraku jí zůstanou. Pipi si hraje a je šťastná, protože žije v podmínkách, kde jí na životě neohrožuje to, že snad rozezná jen světlo a tmu. To jen my nerozumíme nespravedlnosti života, nevíme, proč se zvířata rodí proto, aby hned umřela. Nerozumíme tomu, proč tříměsíční kotě musela potkat slepota. My se ale postaráme, aby Pipi nikdy neporozuměla tomu, k čemu došlo, a mohla být do konce života veselá a bezstarostná kočička.
