Našeho kocourka jsme si vybrali na 3. celostátní umísťovací výstavě opuštěných koček. Na výstavu jsem šli plni očekávání a s obavami, že neodoláme a nějaké to malé koťátko si domů odneseme. Měli jsme ale "smůlu", ke kočkám jsme se nemohli protlačit ani na dohled a koťátka již byla rezervovaná novými majiteli. A tak jsem hodně zklamaní odcházeli na oběd.
V restauraci jsem si všechno ještě jednou probrali a zvítězila touha najít kočičího kamaráda bez ohledu na věk. A tak jsem se na výstavu znovu vrátili a v uvolněnější atmosféře prozkoumávali zbylé kočky. Do oka nám padl 8 letý kocourek Tadeáš, kterého jsme si po dlouhém rozvažování – přece jen jsme sami nevěděli, jak budeme péči o něj zvládat – nakonec vzali.
V novém domově si Tadeášek okamžitě našel kout, do kterého se schoval a kdyby mohl splynout se zdí, určitě by to udělal. Odmítal s námi jakkoliv komunikovat, z čehož jsme byli docela nešťastní, i když nás na tento vývoj událostí připravovali. Hlad byl ale silnější než strach a konzerva prvotřídního tuňáka přilákala jeho pozornost – aby ne, vonělo to báječně. Po tuňákovi se jen zaprášilo. Tím byly ledy prolomeny a postupně se z nás stávali kamarádi. Tadeášek je sice stále velmi bojácný, rozhodně se nenechá nosit a v přítomnosti cizích lidí je k nenalezení, ve známém prostředí se ale pohybuje jistě, hraje si, prozkoumává zákoutí a rád se nechává drbat nebo česat… a taky fotit. Stal se z něj náš domácí mazel, kterého bychom neměnili ani za nic.
Tadeáš se dělá neviditelným
Související články:
