Moura Trojnoha k nám dorazila ještě jako čtyřnohá, vyhublá a s mizernou srstí, bylo jasně vidět, že nemá zrovna šťastné životní období. Pokusila se nastěhovat na zahradu lidí nad nádražím v Berouně Závodí a jejich vlastní kočky z toho neměly pražádnou radost.
Přední nohu nosila zvednutou před tělem, šlachy byly zkrácené a kočce noha zjevně v pohybu spíš překážela. I tak se moura snažila být kočkou schopnou a samostatnou.
RTG snímek ukázal nezhojenou, zato však nejméně dva měsíce starou zlomeninu, kosti byly překřížené a míjely se, dalo se s nimi mírně pohnout a kočka zjevně zažila mnoho bolesti. Tipovali jsme na autoúraz. Veterinářka nám dala jen dvě jasné možnosti řešení. Prvním byla euthanasie – kočku packa trvale bolí. Druhým amputace nespravitelné nohy.
Den po zákroku jsem se za rozhodnutí amputovat proklínala, to když Moura, které se změnilo těžiště, zmateně a se zoufalým výrazem přepadávala na bok. Další týdny daly za pravdu předpokladu, že o třech funkčních nohách bude nepoměrně šťastnější. Utekly měsíce od zákroku a na Mouře návštěvy běžně přehlédnou, že je trojnohá.
Tady je ale na místě napsat něco o její povaze. Moura je kočka přítulná a milá, ale veskrze samostatná. Naprosto odmítla roli doma opečovávaného „mrzáčka“ a jen se naučila změněné tělo znovu používat, začala se pasírovat dveřmi ven, na sluníčko, na zahradu. Postupně byla přistižena při výskocích do vozíku (a nakousávání koblih a jiného pečiva pro prasátka), šplhání na hranici dříví, úspěšném ulovení myši. V létě doma jen baštila a odcházela ven. V zimě ráda prospí noc v posteli či v krabici poblíž kamen. Přibrala na váze a obrostla novou srstí, což z utahané a umolousané mourinky udělalo paní kočku se sebejistým kočičím výrazem, moc hezkou, s výraznými černými linkami na tvářích.
Moura nemá příliš v oblibě ostatní kočky. Nějak se sžila s našimi domácími kocoury, ale vůči nováčkům a z jejího pohledu vetřelcům je naladěna nepřátelsky a její názor a jeho projevy nelze přeslechnout.
Byla by nejšťastnější jako jedináček v domě se zahradou se svobodným přístupem dovnitř/ven. U nás se vyhýbá bezprostředně sousedící hlavní silnici, drží se v zahradě a výbězích, zvykla si na drůbež a další domácí zvířata, nemotá se pod nohama koní a poslední dva měsíce úspěšně kličkuje i mezi výkopy a bahnem na pozemku (rekonstruujeme).
Je to zkrátka kočka samostatná a schopná, která ocení dobré krmení, pohlazení a pomazlení, teplo i pohodlí, ale především svou svobodu a možnost žít tak, jak bezpochyby žila i před úrazem. Na děti je zvyklá (co jí také jiného u nás zbývá) a když jich „je moc“, prostě odkráčí. A pozor, loudí od stolu :-)
Související odkazy:
