Když se řekne KOŤÁTKO… Vybaví si většina z nás sladké malé klubíčko, mazlící se a vrnící, honící pacinkou mašličku… Ale jsou i jiná koťata. Přijedou v přepravce či krabici, nebo – častěji - lapím si je sama. Někde, kde se kotě dospělého věku nedožije, někde, kde o ně nikdo nestojí, někde, kde není vůbec žádoucí, aby koťata rozmnožila už tak dost početnou kočičí famílii vybíračů popelnic, někde …

V případě prvním jsou většinou nemocná či poraněná (proto se nechala lapit do ruky), v případě druhém zas obvykle zdravá až dost. Jedno mají společné, jsou plachá. S lidmi nemají žádnou zkušenost, ale máma kočka syčela „pozor“, když se ti divní lotři objevili moc blízko, nebo už po nich někdo něco mrsknul…

První dny hystericky lezou po stropě, vrčí a syčí strachy a odporem. Ideální je, když bydlí vedle vás, v těsné blízkosti, „xkrát“ za den vás vídají. Během pár dnů pochopí, že člověk = jídlo, syčí a prskají, ale onu hysterii si radši už odpustí, čekají jen tak dlouho, než zmizíte v bezpečné vzdálenosti, pak se vrhnou do misky. A tehdy je třeba snažit se často je u žrádla lapit, pochovat či pohladit (i přes protesty) a zase pustit, případně podat nějakou lahůdku. Trvá to různě dlouho, ale kotě nakonec pochopí, že je to vlastně fajn. Pokud „nešvindlujete“ a stále se ho snažíte „chočit“, je výsledkem ono KOŤÁTKO shora stránky.

Jenže, jak to už tak v útulcích bývá, koťata mají nad lidmi početní převahu. Je jich, zvlášť na jaře, mnoho. Aby bylo skóre vyrovnáno, pomáhají útulkům takzvaná domácí depozita, tj. nadšenec dobrovolník, jeho domácnost a případně rodina a zvěř. Koťata okupují a) byt, b) část bytu, c) místnost, d) volierku. Ideálním místem je kuchyň. Tam se totiž lidé vyskytují docela často a i nějaké „motivační“ dobrůtky jsou po ruce. Marná snaha – láska prochází žaludkem. Až to jednou jde i bez bašty, jen kvůli pohlazení. (Nebo můžete mít v pokoji pro hosty nešťastnou starší kočku, která ty ostatní kočky nesnáší a v útulku šílí a nežere…)

Morticie: v domácím depozitu pobyla dost dlouho, o kočičku s jednou packou kratší nejevil nikdo zájem...

Ale to jsem odbočila, zpět ke koťatům.

Stejnou „ochočovací „ cestu si musí projít i ten, kdo si dotyčné koťátko vychovává pro sebe. Má to o to snazší, že ví, že své nakonec milé a oblíbené „mimi“ vychovává pro sebe, že už se ho nebude muset vzdávat.

Ale o koťata, se kterými je práce, asi nikdo nestojí. V zimě, kdy se malí kočičí špunti nerodí, mám denně telefonáty, dotazy na koťátka. „A jaké by mělo být?“ „Mazlivé a tak šest týdnů staré … Když pominu ten fakt žalostného povědomí o věku k odstavu (slušní a zodpovědní chovatelé předávají koťata ve třech měsících, pokud jsou koťátka vychovaná mezi lidmi, zvyknou si stejně dobře na novou rodinu a nesou si s sebou od kočičí mámy ještě znalost používání toalety a umývání kožíšku….) a o ročním období (koncem zimy jdou kočky do říje), je skutkem téměř zoufalým snažit se těm lidem vysvětlit, že i plaché koťátko bude mazlivé za pár dnů či týdnů.

Individuální péči potřebují také čičiny obvykle starší, jejichž majitel zemře, jde do nemocnice, domova důchodců… a ony se z klidu jeho bytu a pouze lidské společnosti musejí přestěhovat do překočkovaného dočasného azylu. Jsou smutné, ve stresu, nechtějí jíst či z trucu přestanou používat toaletu…. Trápí sebe i všechny kolem. Těžko se pak dá něco říci o jejich povaze a najít jim nové místo k životu. „Jednokočkové“ depozitum tyto problémy vyřeší, čičina se přestane bát či cítit odstrčená a dočasný pečovatel může novému majiteli říci všechny podrobnosti o jejím chování a nárocích.

Twiggi: z vyhublého kotěte se stala v domácím depozitu urostlá kočičí slečna, která našla své nové páníčky na 1. celostátní umísťovací výstavě koček

Chtěli byste pomoci třeba jen jednomu z vyplašenců stát se mazlíčkem a najít novou rodinu? (Mnoho lidí, kteří si chtějí pořídit své první zvíře, si na plašana netroufá, nevěří, že ho ochočí…) Jezdíte často pryč a nechcete se vázat, ale máte kočky rádi a snesli byste jednu dočasně doma? Máte rozum, hodně trpělivosti a trochu času? Dost odvahy a morální síly na to, zvířátko vypiplat a posléze ho předat někomu dalšímu?

Zvířata po příchodu projdou karanténou, do bytu dočasného pečovatele odcházejí obvykle už čistotná a zvyklá na byt. Některým je ještě třeba čistit ouška či dát prášek na odčervení, absolvovat očkování, jiná už jsou úplně v pořádku. Depozita většinou objíždím já či kolegyně a pomáháme s výše popsaným. Pokud se ozve zájemce, může se kočička předávat u vás či na „neutrální půdě“ jiného depozita. Někdo financuje kočce baštu a toaletu sám formou materiálního sponzorského daru, ostatní „fasují“ baštu a stelivo „erární“. Jste z Prahy či okolí (směr na Plzeň ideální)? Chcete být „hlídačem“ koček? Ozvěte se, moc tím pomůžete nám i těm „kotíkům“.

PS: Jedním výborným „depozitem“ je byt Veroniky, profesionální fotografky, která jezdí pracovně vždy nejméně na dva měsíce v roce mimo republiku a tedy nemá žádného svého mazlíčka. Doma se jí střídají zvířata, obvykle jedno, někdy dvě až tři, během pobytu se jí daří je i a odcházejí odtud „do světa“ jako vychovaní společníci, o jejichž povaze toho lze novému majiteli spoustu říct, což se při klasickém útulku a velkém množství zvířat nemůže podařit.