Já jsem kocour Davy (rozuměj „Dejvy“) z Dejvic, ale říkají mi Čepic, že neuhodnete proč? Podezírají mě, že mám v příbuzenstvu ježka, misku s masem totiž vždycky celou zasednu a „vyluxuju“, pořád ještě ale bumbám mlíčko. Lijavec mě jako mimino vyplavil z pelíšku v křoví a spláchl na kanál. Sestřička to nepřežila, ale já jsem měl štěstí.

Davy alias Čepic

My jsme koťata Ťapiňata a tohle je naše hodná a starostlivá maminka Ťapinka. Lidí se ještě bojí, ale kvůli nám se přemáhá a snaží. Měla by dostat titul „Poslední nechycená kočka u polikliniky ve Vysočanech“, chytit se jí podařilo krmící paní až těsně před porodem, tak vyrůstáme v teple a v suchu. Každou chvíli nás někdo hladí, abychom si zvykli, a mamince pořád něco podstrojují. Maminka je opravdu moc hodná, dokonce tak, že adoptovala ještě další koťátko.

Ťapinata s Ťapinkou

Malou slepou Bridgetku našli lidé ležet na chodníku vedle frekventované silnice. Bez maminky, bez sourozenců. Asi si s ní hrály děti. Přijali jsme jí mezi sebe, ale protože už nás Ťapiňat je šest, ona sedmá, lidé přikrmují ještě svým mlíčkem, bojí se, aby nás na maminku nebylo moc.

Bridgetka

My jsme Hanibal – rezavý dobyvatel a nosatý Ovidius – velký pěvec. Byli jsme nalezeni ve sklepě paneláku v Mělníku, maminka se nám ztratila, asi se jí něco stalo. Bylo nám moc špatně a očíčka jsme měli úplně zalepená, ale léčí nás a už je to lepší. Já jsem Hanibal a kromě mlíčka si už rád dám i maso. Ovidius je mrňous, poloviční než já, ukňouranec a pije jen mléko, i když jsme stejně staří. Zato umí skvěle šplhat „tetě“ po nohou, až za krk .

Ovidius

hanibal

My jsme koťata Rohlinčata od krásné rezavé maminky Rohlinky. Lidé jí chytili březí na Spořilově u policie. Od té doby si na ně už zvykla a mazlí se s nimi a my mrňata se jich vůbec nemáme důvod bát. Jsme děsní draci, a když u nás uklízí, nejprve si uklidí nás, abychom se nepletli, do velkého akvária. To jsme pěkné rybičky, že?

Rohlinčata

Všechny nás ale přikrmují, je nás totiž dohromady osm a maminka už je hubená, pořád nás ale ochotně kojí. Původně k nám, šesti Rohlinčatům, zkusili přidat malou kočičku Vainanu z Řevnic, ale byla už moc dlouho bez maminky, a tak přes veškerou Rohlinčinu péči umřela. Potom nám ale přibyli další dva sourozenci. Dvě malá „Prosečata“ z Proseka porodila jejich máma v křoví a nechala je samotná celou noc plakat. Druhý den přijela útulková teta, vytáhla obě prochladlá miminka z křoví a odvezla je za Rohlinkou. Jejich mámu se zatím prý nepovedlo chytit, ale ona svoje děti vůbec nehledala. Ještě že jsme se sami narodili tak hodné a obětavé kočičce.

Prosečata

Já jsem kocourek Orwulf (kolega Erica Rudovousa :-) a narodil jsem se plaché kočce v ZOO Praha. Když mě myli, byly ze mě čtyři lavory špinavé vody, prý stejně jako z Hanibala s Ovidiem, a za každým chlupem mi seděla blecha. Očíčka už se mi lepší a říkají, že jsem krásný medvídek …

Orwulf

Já jsem šedá elegantní holčička, kočička Ulenka. Do útulku jsme přišli čtyři, ale jen já jsem byla dost silná. To nám byly jen tři dny a chtěli nás utopit. Vypiplaly mě dvě hodné kočičí tety, i když při tom „spaly ve stoje“. Za přežití vděčím jejich neustálé péči a dobrému mlíčku, po kterém nemám průjem a pěkně rostu.

Ulenka

Já jsem černá kočička Elenka, kamarádka Ulenky. Jsem nalezenec z Českého brodu a za každým chlupem jsem měla tři blechy. Moc ráda se mazlím a chovám.

Elenka

Já jsem malá Cicinová, ulovili mne v odporném vnitrobloku uprostřed Prahy. Jsem velice čilá a temperamentní a taky umím pěkně povídat, hlavně když se dožaduju papání. Je mi samotné smutno a těším se, až budu moci odejít odsud s hodnými lidmi, co si se mnou budou hrát a mazlit se. Nejsem už rozhodně batole, ale jsem prý maličká a kočičím mlékem nepohrdnu, i když už umím moc dobře kousat i maso. Zdraví vás malá mourka, Cicinovo dcera.

Cicinová

My jsme kočičí holčičky želvičky. Naše maminka měla nezodpovědného majitele… Jsme velice upovídané. Mňau, chceme jíst, Mňau, chceme hladit, Mňau, chceme běhat, Mňau Mňau Mňau… Ještě že je nás víc, jinak bychom se ustejskaly. Pijeme mlíčko, zkoušíme jíst masíčko, na které se vždycky vrhneme a celé se umažeme, na spaní máme v pelíšku vyhřívací dečku, protože jsme prý hrozně droboučké. Bydlíme ve velké kleci a máme v ní i domeček. Pečuje o nás a umývá nás hodná cizí kočička Gisela.

Želvičky

My jsme nemocná koťata z marodky. Když nám myli oči, hnis stříkal okolo. Musíme brát antibiotika, mažou a kapou nám oči, blech jsme měli nepočítaně. Jsme od pána, který má sice kočky rád, ale vůbec se o ně neumí starat a navíc neví, že to neumí. Naší maminku mu vrátili, ale až po kastraci. Do útulku nás přišlo deset a ta ženská, co nás prohlížela, rovnou říkala, že jestli nás přežije půlka, bude se divit. Nejsme prý ani deset deka kočky. Zatím je nás sedm, tři nejmenší „kostřičky“ nevydržely, my ostatní se ale života držíme zoubky i drápky. Moc se snažíme baštit, i když na jídlo sotva vidíme. Včera bylo filé, dnes dostaneme hovězí masíčko, předtím bylo kuře, k tomu papáme konzervy a granulky. Udržet se při životě nám pomáhá vyhřívací dečka a teplé mléko pro koťátka.

Kotě z marodky

Jsme skoro jako děti. Potřebujeme zahřívat, krmit, masírovat bříška, umývat, mazlit, hladit a bavit.. A ne každé z nás přežije. Kočičích tet je málo, nás je moc. Prosím, starejte se o to, aby nás nepřibývalo.

Kotě z marodky

Já vím, že se opakuji, ale...

Do útulku přichází stále malá koťata, taková, co by ještě měla být u mámy a sát mléko, taková, co se jim teprve objevily špičky zoubků. Péče o ně je několikanásobně náročnější než o koťata odstavená ve „správném“ věku.

Vypiplat kotě od narození už vyžaduje hodiny denně. Takové kotě pije (a mnohdy ze začátku pít odmítá) každé dvě hodiny. K tomu, aby močilo a kálelo, je potřeba masírovat mu jemně bříško a teplým vlhkým hadříkem otírat zadeček, samo se nevyprázdní! Potřebuje čistit od mléka umazanou srst, potřebuje hladit. Musí mít zdroj tepla, samo ještě neudrží tělesnou teplotu ( lidská je nižší než kočičí).

K vypiplání takového kotěte uměle je ideální mít zhruba čtyřčlennou rodinu, a to za předpokladu, že se vzdáte dovolené v jeho prospěch. I když uděláte všechno správně, kotě nemusí přežít. Mládě je ochuzeno o protilátky, které by dostalo z mléka matky, pokud se zároveň staráte i o jiné kočky, můžete ho kdykoliv nakazit.

Před pár lety jsem vypiplala kotě od tří dnů věku. Bylo to o to jednodušší, že mělo vyšší porodní váhu (ocelot) a pomáhali mi pes a kamarádi.Chodila jsem s ním normálně do práce a třetí den jsem už spala ve stoje. Pak jsem samozřejmě ještě několikrát měla mládě na lahvi či přikrmovala. A došla jsem k názoru, že při práci je to problém, při práci a obvyklém útulkovém zápřahu je to nereálné. Rodina najde a piplá takové kotě při troše štěstí jednou za život, a to za pomocí všech okolo, útulkář by mohl mít každý měsíc další „mimčo“, pokud by to ovšem vydržel. Nevydrží, po čase se fyzicky zhroutí a navíc stále jen poslouchá „Další uřvaný kotě, já fakt nechápu, proč je chceš všechny zachraňovat…“. Máme plné ruce práce s „batolaty“, alespoň vidícími a schopnými trošku baštit.

Proto prosím, dobře si rozmyslete než:

• seberete zdánlivě opuštěná koťata někde na půdě či venku. Nesahejte na ně, čekejte jen v povzdálí. Máma může být velmi plachá a dobře o vás ví. I ona čeká, až nebude nebezpečné se přiblížit. Pokud je kočka znovu v říji,může být pryč s kocourem i delší dobu, přesto se pak ke koťatům vrátí.
• začnete přemlouvat souseda, aby vám nechal novorozená koťata od své kočky, místo obvyklého vhození do žumpy či do kbelíku. Zachránit život těmhle drobkům nic neřeší, další se udusí ve sračkách na podzim, až na chalupě nebudete, pokud se vám nepovede zařídit kastraci kočky. Zkuste ho spíš přemluvit, ať koťata nechá u kočky vyrůst, že si je určitě vezmete velká, nebo ať vám dá s nimi domů i kočku mámu, s tím, že se mu poté vykastrovaná vrátí (legrace, co?)
• odeberete z pod kočky kotě, o které se nestará, stará-li se bez problémů o ostatní. Ona, na rozdíl od nás lidí, má k tomu nějaký důvod. Nejspíš ten, že kotě má vrozenou vadu, je tedy „divné“, a kočka instinktivně ví, že nemá smysl plýtvat na něj energií, protože stejně časem umře.
• podstrčíte koťata matky, která zemřela, pod jinou kočku s koťaty. Mláďata mrtvé maminy mohou mít třeba leukozu a kolem osmého týdne začít umírat.

Daleko větší šanci vyrůst v pěkné zdravé kočky mají koťata „podhozená“ pod jinou mámu a třeba přikrmovaná než úplní „flaškáči“. Přidáním kotěte k cizí kočce ale ohrožujete matku, ostatní mláďata, i to adoptované, nemocemi, které jedni skrytě nosí majíc protilátky a druzí onemocní. Případně mohou být koťata například otrávená, tak, jako se to stalo Ciri a její mamince Šmudličce.

Nedávno mi volali lidé, že mají třídenní koťata (od vlastní kočky, tuším) a že by mi je přivezli. Snažila jsem se jim vysvětlit, co to obnáší takové kotě vypiplat a jak se to dělá, tou dobou jsme bohužel neměli žádnou kojící maminu s koťaty v takovém věku.

Ulenka byla výjimkou a troufám si říct, že její vypiplání stálo Evu Tobolkovou víc fyzických sil, než si mohla dovolit vydat.

Často lidé nejsou schopni odhadnout věk koťat a určit, zda jsou oči ještě zavřené či už zalepené hnisem…

Slepá koťata jsou miminka ve věku mezi jedním a dvanácti dny věku. Většinou už desátý den otevírají oči. Vypadají jako krtečci a jen lezou.

Koťata s modrýma očima a kulatými oušky (3 – 4 týdny) ještě stoprocentně patří k matce, jsou kojená a nelze je bez následků odstavit. Už chodí, či spíše batolí se.

V pátém až šestém týdnu věku se začne měnit barva očí koťat, z miminkovské modré se stává hnědá či zelená a ouška se zašpičaťují. Začínají neohrabaně pobíhat a hrát si. Ochutnávají sama z misky a v případě nouze (!) je možné je dopiplat bez matky.

V osmi týdnech koťata ještě pijí od matky, ale už i žerou sama. Běhají, řádí a hrají si, pohyb mají koordinovaný, oči přebarvené, ouška špičatá. V tomto věku se mohou nejdříve vakcinovat a fyzicky se už dokážou i bez mléka obejít.

Nejdříve ve třinácti týdnech věku byste měli dostat kotě od chovatele (FIFe organizace). Takové kotě je už několikrát odčervené, nejméně jednou vakcinované, je už opravdu čistotné, má už dostatečně v hlavě zapsána pravidla vzájemného soužití koček, je i naučené chovat se „slušně“ mezi lidmi. Obvykle už není kojeno a fyzicky ani psychicky neutrpí, pokud je od matky a sourozenců odděleno.

Bohužel najde se celá řada lidí, kterým takové kotě připadá už „moc staré“ a to oni chtějí mladší „aby si zvyklo“… Odvážejí z vesnických stodol modrooká, sotva maso ochutnávající koťátka, navíc obvykle plná parazitů. Když pak koťata nacpaná piškotky s mlíčkem, event. přiotrávená orthosanem proti blechám, přestanou stíhat doběhnout na záchod a žalostně pláčí, ocitají se na ulicích, v parcích, přede dveřmi útulků a veterin…

Tento rok měla koťata opravdu štěstí, dostali jsme totiž celé dvě krabice „plechovek“ mléka od Roayal Caninu, po kterém koťata nemají žádné průjmy a dobře rostou, dokonce jim i chutná. Byl to sponzorský dar od velkoobchodu Almika. Například Ulence určitě zachránil život, protože jakékoliv jiné mléko, které jsme měli možnost vyzkoušet, vždy spolehlivě vyvolalo průjem. Mléko je z veterinární řady krmiva a jedna taková „plechovka“ by na veterině stála téměř sedm set.

V každém balení je 300g mléka, odměrka, návod, lahvička s dudlíkem, (musím přiznat, že část koťat dává přednost stříkačce) vzorkový balíček granulek pro nejmenší koťata a odměrka na granule.

Balení mléka pro koťata od Royal Canin

Když pak z obalu oloupete ochrannou folii, zůstane vám krásná „koťátkovská“ plechovka například na pamlsky.

Plechovka na pamlsky :-)

Spolu s granulemi pro březí a kojící kočky taktéž od RC bylo tohle mlíčko asi největší pomocí všem kočičím miminkům, která letos naším útulkem prošla. V případě nouze vřele doporučuju.

Nám už zbývají jen tři plechovky a jsou před námi ještě tři krizové měsíce, je už teď jasné, že zásoba bohužel nevystačí. Nebýt této materiální pomoci od Almiky, stálo by jen mléko pro letošní miminka 12 600 Kč...

Nemůžeme pomoci všem kočičím miminům a batolatům a ani všechna k nám přijatá nedokážeme udržet při životě. Ale to, ze kterého vyroste pěkné kotě a najde nový domov, to vynahradí člověku, který už tolikrát trávil zdánlivě zbytečně noci pipláním těch stejně nepřeživších.

P.S.:

• Přišly dobré zprávy o Ještěrce, Pampelišce i Foxíkovi, dětem kočičky Kawkub – tedy Hvězdičky. (Po dobu maminčiny nemoci z nich byli taky „flaškáči“ – závisláci na mlíčku a péči Hanky – jejich kočičí tety)
• Kočička Sněhura končí svou karieru náhradní matky (vychovala například Hermionku s Harrym či Iana a Imogeen, ale také Iljenku a Ivaila…), absolvovala kastraci, a tak pro ní začínáme hledat nový domov. Kdyby byly útulkovým kočkám medaile co platné, nechala bych téhle stříbrnobílé starší paní osobně vyrobit medaili „nejoddanější mamina roku“.

Související články:

• Dědci plesniví
• Druhá vlna
• Black aneb typický příběh plaché venkovní kočky
• Jak se mají 'svobodné matky'

Související odkazy:

• Plechovky od mléka Royal Canin a koťata