Často lze slýchat od ekonomů, že něco je černé, hnědé nebo zelené zlato či jiná přídavná jména. Většině z nás je ale takové zlato špatně dostupné. Já jsem zlato dostala k narozeninám, jak jinak. A hned asi kilo, jak bylo psáno v předávacím protokolu. Zní to divně, máte pravdu, ale když si představíte, že jde o chlupaté zlato, které teď po 3 letech váží skoro 5 kg...

A má to ještě spoustu dalších výhod. Tohle zlato nemusíte nosit, chodí za vámi samo, dokonce se umí i samo udržet kolem krku. Málo kdo vám ho ukradne. Jen se občas ztratí, ale vhodně mířené zvuky (chrastění jídlem) vám ho většinou objeví a nemusíte přeskládat celý byt se slovy „kde to jen může být?“ Nemusíte ho ani cídit, je samoudržovací. A to je jen malý výčet jeho vlastností. A to ani nemluvím o tom, že se o něm říká, že je „antidepresívum na tlapkách“.

Mourované zlato Harley

Tak tohle moje chlupaté zlato se jmenuje Harley Spermík von Zetor z Bezkulovic. Kdo jste četl Nefalšovanou kočku od Terryho Pratcheta, už víte, co je zač. Klasický kocour mour z Trojského útulku. No a proč o něm tak obsáhle píšu (a ještě budu)? Abyste neházeli flintu do života a taky si osvojili kočičí houževnatost, pro kterou se říká, že mají 9 životů.

On totiž zpočátku byl Harley jako každé jiné kotě, co znáte. Ale asi po roce se u něj objevil písek v močovém měchýři. První léčba zabrala, ale asi po půl roce se problémy objevily znova, a tentokrát to tak jednoduché nebylo. Možná, že to zkomplikovala i časná kastrace, kdo ví.

Zkrátka ani po injekcích nezačal chodit na záchod a následovalo cévkování a vyplachování. Když se to zlepšilo a několik týdnů vypadalo, že nebezpečí je zažehnáno, se Harley „zacpal“ znova.

Tentokrát už veterinární lékař konstatoval, že je ústí tak zničené, že pomůže jedině amputace „pindíka“. Naštěstí Harley o tyto své výsostné znaky nebojoval, tak jsme ho i podruhé vytáhli hrobníkovi z lopaty a všichni bojovali dál. Ze mě se stal strážce kocouřího pisoáru a počítač na hrudky a z mého přítele, který je spíše psí člověk, zase reportér zdravotního stavu, protože často pracuje doma.

Zase nám příroda na chvilku dala pocit vítězství, a pak přišly velikonoce. Bylo teplo, a tak jsme chtěli Harleye vyvenčit na naší chalupě, kde v létě lovil myši. Ale radost nebyla dlouhá. Hned večer jsem zjistila, že se mu sice chce na záchod, ale nejde mu to. Tak jsme hned odjeli domů a rovnou do veterinární nemocnice, aby se ho bříško nebolelo moc dlouho.

Naštěstí náš pan doktor je úžasný a schopný, a tak jsme se dohodli, že je ještě šance další operací, ale že to už je poslední krok. Naštěstí, protože Harley je opravdové chlupaté zlato (občas kombinované s chlupatým diamantem a chlupatým sluníčkem), které se po vyšetření u veterináře otírá o monitor nebo o jeho ruku, podle toho, co je blíž, a léky schroupne z dlaně mezi svými granulemi. Už tušíte konec? No, ale to byl teprve začátek.

Pacient Harley

Rána se zhojila dobře, ale ústí vývodu bylo pořád „čerstvé“ a hrozilo, že se také uzavře. A tak jsem se oba s Harleyem obrnili trpělivostí a ošetřovali a mazali cévku, která byla naším spojením se životem. Naštěstí se blížil víkend, takže jsem si mohla dovolit „noční hlídku“, aby si cévku nevytáhl a abych zasáhla, kdyby mu bylo moc ouvej.

Abychom si oba aspoň trochu odpočinuli a Harley se uklidnil, vzala jsem si ho do náruče do postele, kde se mnou vydržel skoro celých 5 hodin a viditelně se mu ulevilo a ústí se začalo hojit. Přítel byl naštěstí na týden pryč a tak nebyl nikdo, kdo by byl proti této postelové variantě.

A tak se stalo, že jsem nejen prodloužila Harleyovi život, ale získala i úžasného spolunocležníka a něžný budík. Jakmile jdu spát, tak se přijde podívat, začne vrnět a po krátké masáži mého ramene se stulí do klubíčka pod mojí hlavou a já usínám na kožešinovém polštáři. A od oné „noci cévky“ umí spát nepohnutě a nebudí mne až do rána, kdy se postaví, udělá předpisový kočičí hřbet, prohlásí „prrrh“ a ňuchne do mne čeníškem. Za pár dní vypozoroval, kdy vstávám, takže o víkendu budí až kolem 9. No ale ani toto nebyl konec.

Přes všechna dietní opatření a přídavky okyselujících látek hrozilo opětovné tvoření krystalů, a to už by byla asi konečná. Příčinou byla jen obyčejná infekce, ale stejně jako u lidí velmi urputná. Vždycky byl tak týden nebo dva na antibiotikách, týden bez nich a znova. Moje maminka mi každý den neopomněla zavolat, že ho mám „dát pryč“, protože ještě z něj budu nemocná, že to není normální a tak.

Naštěstí opětně zaúřadoval náš pan doktor se slovy: „A vy byste kvůli močové infekci zabila?„ No a protože mi to nedalo, tak jsem si od něj nechala pečlivě vysvětlit mechanismus Harleyových potíží a dala se do toho. Ohnula jsem starou lžíci a sledovala Halleye, kdy půjde na malou, a zasunula ji pod něj. Zpočátku ho to sice rušilo, ale protože je po tom všem, co jsme spolu prošli, zvyklý na moje ujištění „Harýnku, to je dobrý,“ nechal to být a já mám materiál na kontrolu.

Takže denní měření pH, kontrola zakalení moči a pravidelné kultivace původce zánětu vedla k tomu, že jsem nejenom vždycky objevila hrozící nebezpečí ještě dřív, než Harleyovi mohlo začít být špatně, ale že jsme nakonec objevili velmi odolnou bakterii, která byla příčinou veškerých potíží. O vánocích jsme pak slavili úspěch, protože jsme ji nadlouho zahnali.

A ještě něco – Harley na chalupě úspěšně loví myši, proti sousedovic psu hájí místní kočce její koťata, jako by byla jeho, a na střeše u balkonu, kam ho pouštíme, úspěšně hlídá své teritorium proti okolním kocourům.

Co říct nakonec? Že se nemáme bát bojovat o naše chlupatá srdíčka, protože neznám hezčích věcí, než je úsměv milé duše, bez ohledu na počet nohou. Aneb vzpomeňte na píseň od pana Wericha o stonožce. Nepočítejme nohy, ale co sídlí v srdíčkách.