Nutkáním, které mě vedlo k sepsání tohoto článku, byly hlavně dvě věci – za prvé odpovědět sama sobě na otázku, proč to vlastně dělám, a za druhé taková neskromná ambice inspirovat třeba další, kteří váhají, k témuž. Rozhodně bych byla nerada, kdyby článek vyzněl jako internetový exhibicionismus a chlubení (ale kdo to tak bude chtít vzít, tak to tak vezme, takže co už s tím :o) ).

Začnu tedy pokusem zodpovědět tu otázku proč, přičemž ale asi musím říct pár slov o sobě. Sama sebe vidím jako osobu, která jednoduše řečeno miluje zvířata a má úctu k životu. Tímhle prohlášením bych možná mohla skončit, ale co to vlastně znamená?

V mém případě to, že na jedné straně jsem normální ženská, která chce mít normální život – spokojeného muže, svoji práci, čas na přátele a své zájmy. Při tom všem ale cítím i nutkání pomoct – tak trošku, aby mě to nestálo veškerý čas a přitom abych udělala aspoň „něco“.

Tak jsem se dopracovala i ke spolupráci s Kocky-online.cz – zadávání inzerátů, pomoc na výstavách... Jenže čím víc se člověk seznamuje s pozadím útulkářské práce, tím větší cítí potřebu pomoci v dalších věcech, pokud je to v jeho silách. A pořád hledá tu svoji cestu, která ještě z něho neudělá „útulkáře na plný úvazek“, ale zachová ho jen jako pomocníka.

Hvězdička a koťata

A tak jsem se poměrně dlouhým procesem loni dostala nakonec k velmi impulzivnímu rozhodnutí, které podnítil Bářin článek Jak se mají 'svobodné matky'?. Během odpoledne bylo rozhodnuto, že si – byť na jednu stranu vyděšená k smrti z neznámého – splním svůj romantický sen o „alespoň jednom vrhu koťat“.

Zde se hodí podotknout, že máme vlastní tři kočičky, vykastrované, ale u té první jsme nějakou dobu během jejího dětství a dospívání také přemýšleli o tom oblíbeném mýtu, že „aspoň jednou“ koťátka budou. Dnes se nad tím musím shovívavě usmívat a jsem strašně šťastná, že jsem pochopila dřív, než jsem stihla učinit… no řekněme… zbytečnost. Totiž pochopila to, že pokud opravdu budu chtít touhle zkušeností projít, můžu si domů vzít jednu s těch x koček, které se v pravidelných intervalech dostávají do útulků v nejvyšším stupni březosti, kdy kastrace už je „čuňárnou“ a je třeba jim najít dočasné klidné, bezpečné a bezinfekční prostředí, kde by mohly vychovat svou drobotinu a poté ze zotavit z kastrace.

Tady mě ale napadá ještě jedna odbočka – setkávám se často u svých přátel s tím, že cítí značný rozdíl v odchovu „vlastních“ koťat, štěňat… že by přijali bez mrknutí oka fakt, že má jedna z našich koček koťata, ale že si vezmu kočičku další – „cizí“ - a starám se o ni a o její drobky, to nějak nepobírají.

Musím říct, že pro mě je tohle vlastně zvláštní. Já prostě mám ráda zvířata. Nedokázala bych ublížit stejně tak svému, jako cizímu, i když se za to trochu stydím, tak přiznávám, že vždycky mám slzy v očích, když u cesty uvidím mrtvolku nejen kočky, ale třeba ježka… U jakékoli kočky z nabídky tt>Kocky-online.cz mám neodbytný pocit, že zrovna o tu bych se měla postarat, že nikdo to lépe neudělá...

Takže je mi jedno, jestli jsou ta koťátka od mojí kočky, je mi jedno, že se musím postarat o další dospělou kočičku – ta zvířata mi přijdou naprosto stejně roztomilá a hodná mé péče, jako kdyby to byla kočka, kterou jsem se rozhodla vzít do své domácnosti jako člena rodiny, či koťata od takové kočky. Pořád je to ten živý tvor, ke kterému cítím tu silnou náklonnost a nevidím v nich žádné rozdíly. Tak možná takhle nějak, na vysvětlenou…

A teď se konečně vrátím k tomu, o čem celou dobu chci psát.

Zkrátka loni, někdy v půlce května, se jeden den u nás doma rozhodlo a druhý den se jelo k Báře Kolmanové pro „svobodnou matku“ Hvězdičku. Přišla k nám s pěti 10tidenními koťaty, hubená jak lunt, ale spokojená. Vzhledem k tomu, že máme byt 1+1 a - jak už jsem zmiňovala - 3 vlastní kočičky, útočištěm se jim stala naše koupelna – nevelká, leč poskytující rodince naprosté soukromí a přece jenom větší prostor než karanténní klec. Pelíšky, WC i šplhadýlko se tam vleze.

Zpočátku vše probíhalo naprosto idylicky a já si lítala na obláčku, jak je krásné doma mít takovouhle rodinku a proč jsme to už nezkusili dřív, ale už se schylovalo k nemilosrdnému probuzení do útulkářské reality. Po necelém týdnu pobytu u nás totiž Hvězdička onemocněla poměrně ošklivou virozou.

Poctivě musím říct, že následoval týden nesmírného strachu, citového i fyzického vypětí, nevyspání a - přiznávám - i výčitek a spílání si. Kočička byla pár dní - mírně řečeno - na rozsypání, neschopná se o prcky starat, takže mě čekalo krmení po 4 hodinách ve dne v noci pěti miminek i maminky Hvězdičky stříkačkou, uklízení po nekontrolovaném vyměšování, pravidelného dodávání lahví s horkou vodou do pelíšku a další legrácky...

Koncem toho týdne bohužel nevydrželo jedno z koťátek – bylo od samého začátku poloviční a slaboučké a přes to, že mě Bára upozorňovala už na začátku, kdy byla rodinka zdravá, na to, že tohle kotě nemá úplně největší šance sourozence dohnat, přesto nebo možná právě proto, že to byl ten opožděneček, jsem na něj byla zatížená (dnes už bych to neudělala). Opravdu nemělo šanci vybojovat ten nerovný boj a ten den jsem prostě pár hodin strávila hysterickým pláčem, víc už dělat nešlo.

Po tomhle ošklivém týdnu bylo ale jasné, že jsme ty nejhorší chvilky zvládli a v podstatě obstáli. Ještě zhruba týden byli prcíčci odkázaní na mě a stříkačku, Hvězdičce se pomalu vracela síla a zhruba ve stejné době, kdy už šli kotíci odstavit na masíčko a další příkrm, je začala opět i kojit, čímž mi udělala nesmírnou radost – i když už byli schopní sami dlabat, přeci jenom není nadto se ještě cpát maminčiným mlíčkem :o).

Mléčný bar u Hvězdičky :)

Jenže nás čekala ještě jedna zkouška. Jedna z kočiček totiž začala mít problémy s motorikou. Trochu se třásla a místo chůze padala ze strany na stranu – Bára zkonstatovala postižení nervové soustavy. Nasadili jsme intenzivní léčbu vitamínem B a doufali, že důvodem je prodělaná infekce a následný zápal mozkových blan. Kočička nebyla schopná úplně stoprocentně docházet na WC jako její sourozenci a ze začátku měla potíže i s krmením, protože nedokázala udržet hlavičku skloněnou nad miskou, takže jsem jí při krmení musela držet prdýlku.

Čas a péče investované do Třásničky, jak jsme kočičce začali říkat, se ale v tomhle případě začaly poměrně rychle úročit – Třásnička dělala velké pokroky a zlepšovala chůzi, časem jí přestalo i krmení dělat problémy. Ostatní tři sourozenci – Foxík, Ještěrka a Pampeliška - zatím naprosto nádherně prospívali a byli mi přesně tou radostí, kterou jsem očekávala – hotová banda dráčat, kterou jsme záhy začali vypouštět do části bytu, kde tropili neuvěřitelné kousky. A to musím říct, Třásnička za nimi moc nezaostávala a do všech akcí se pouštěla s nimi – sice po svém, ale s tak velkou chutí do života a do všech blbin, že to až hnalo slzy dojetí do očí. A Hvězdička jako příkladná maminka nad tím vším dozírala se stoickým klidem, a když se její dráčata dost vydováděla, trpělivě jim nastavila bříško – a to ještě ve 12 týdnech věku koťat :o).

Banda dráčat

Když přišel čas loučení, byla to nakonec pro mě asi ta nejhorší chvilka. Moji piplánci mají jít do světa! První odcházela Pampeliška – ke kolegovi mého muže. Když si pro ni jeho přítelkyně přijela a já se neovladatelně rozbrečela v předsíni, docela jsem ji vyděsila :o). Pořád mě přesvědčovala, že oni se o ní vážně dobře postarají a já se snažila ji přesvědčit, že tomu věřím, i o chabý úsměv jsem se pokusila, ale podařil se mi jen přitroublý škleb a celkově kvalitní trapas :o). Naštěstí jsme se měli možnost poznat posléze trochu víc a oni jsou - myslím - klidní, že mi dokázali, že Pampelišku rovnou nesnědli nebo tak něco, a já jim, že nejsem švihnutá úplně (snad) :o).

Odchody dalších už jsem nesla statečněji, i když mě trochu mrzelo, že Hvězdička s Třásničkou musí ještě do „přestupní stanice“, tedy do depozita k Janě Burdové. Přála jsem si je vypravit rovnou do definitivního bydlení, ale ono v určitou chvíli přeci jenom ta koupelna přestala stačit – je ideální pro odchov naprosté drobotiny – a bylo nutné kočičky přesídlit někam, kde jsou pro ně přichystané podmínky. Ale i ony zanedlouho našly svůj domov, i handicapovaná Třásnička – u ní je to obzvlášť velké zadostiučinění. O všech i teď po roce občas dostanu zprávu a můžu poctivě říct, že všichni našli milující domovy. Dokonce máme slíbené pozvání k Třásničce a to se moc těším, že vyjde, že jí uvidím a že se budeme moc podělit o fotky a povídání o ní tady na Kocky-online.cz.

Loučení s rodinkou bylo smutné, přesto, když jsem vydrhla koupelnu a náš život zajel do svých obvyklých kolejí, se mi nesmírně ulevilo – to musím zkrátka přiznat. Najednou jsem měla spoustu volného času a bylo to příjemné, jeli jsme konečně na dovolenou, přestala jsem omezovat svoje kočky. A musím poctivě říct, že přes velmi uspokojivý pocit z dobře odvedené práce jsem velmi, velmi pochybovala o tom, že si to ještě někdy zopakuju – byly to přeci jenom 3 měsíce jiného, náročnějšího režimu. Ale… uteklo 9 měsíců a zřejmě je to magická doba, protože už jsem zase „v tom“ a čekáme to každým dnem :o)).

Tentokrát se k nám nastěhovala nádherná a nesmírně milá kouřová kočička Smokie, a abych náhodou neměla příliš pocit, že jdu do něčeho, co dokonale znám, tak nás tentokrát čeká i porod :o).

Smokie - letošní Hančina těhule

A zase jsem v koutku duše vyděšená k smrti z neznámého, ale už alespoň vím, že dokážu udělat všechno, co případně bude třeba. Nejsem zrovna „zdravotnický“ typ, dokáže se mi sevřít břicho i ze zahojené jizvy a asi 2 roky jsem nebyla schopná svým kočkám dát do krku odčervovací tabletku, protože by se „chudinky mohly zlobit a mohla bych jim něco udělat“ :o). A mám velmi často silný pocit „tak tohle já bych nezvládla“ a „ne, to nikdy nedokážu udělat“… Od loňského jara ale už vím, že dokážu udělat všechno, co je potřeba a co tuším nebo mi někdo řekne, že mám udělat, když je to třeba. To mě o mě naučila koťátka (hezká věta :o) ). A když to dokážu já...

Tenhle elaborát jsem sepsala, protože chci říct, že v podstatě stačí hrozně málo – jedna i malá místnost, kde kočičku oddělíte. Vaše vlastní zvíře/zvířata nemusí s dočasnými podnájemníky vůbec přijít do styku. Pokročile březí kočka a kočka s malými koťaty vůbec vám bude vděčná za jakýkoli bezpečný prostor, kam se jí vejde miska, WC, případně nějaká krabice s kobercem či škrabadýlko a kde bude moci v klidu své prcky vychovat. A člověk zvládne spoustu věcí, o kterých neměl ani tušení, že by zvládnout mohl ;o). A celé dohromady to docela naplňuje a stačí k tomu hrozně málo – láska ke zvířatům a úcta k životu.

OS podbrdsko (Praha, Praha západ) hledá aktuálně dočasný domov pro šest vysoce březích koček, které již nelze kastrovat a které porodí každou chvíli. V domácích depozitech útulku, kterými projdou stovky zvířat ročně, nemají koťata velkou šanci na přežití (prostředí je pro kočičí mimina příliš infekční). Pomůžete?
Pokud máte chuť útulku pomoci a ubytovat u sebe na cca 10 týdnů kočku s koťaty, ozvěte se na tel. 603 363 315 (Bára Kolmanová, jednatelka OS podbrdska) nebo na email.
Útulku je též možno pomoci nákupem krmiva pro koťata či steliva.

Související články:

• Kočičí mimina na lahvi
• Druhá vlna
• Jak se mají 'svobodné matky'

Související odkazy:

• Fotky těhulky Smokie - průběžně aktualizované album
• Třásnička - fotky postižené kočičky (léto 2004)
• Kawkub (Hvězdička) a jej drobotina - rozsáhlá fotodokumentace koťat, která Hanka odchovala minulý rok (léto 2004)