Ještě nedávno, možná jen před několika lety, jsem žila životem běžného řádného občana, starala se především o své věci, tak jako to dělá většina ostatních. Pak se do mého světa začaly vkrádat kočky. Napřed jen tak zlehka a nenápadně, zdrženlivě vyčkávaly každé odpoledne na zídce a čekaly na svůj příděl. Jedna, dvě, brzy se objevily další, chytit se nikdy nenechaly, najedly se a zas odběhly někam do tmy. S jarem pak přišla i jejich koťata a s nimi spousta starostí, boj s blechami, s červíky, s rýmou, s průjmem, s hledáním dobrých duší, které by se jich ujaly. Kočky se mi postupně zavrtávaly pod kůži, stále hlouběji, až se nakonec trvale a definitivně usadily v mém srdci.

Jednou jsem při pročítání novin narazila na článek, který pojednával o ženě, která žila v bytě s více než 20 kočkami. Žena byla odvezena do léčebny a kočky řešila její sousedka ve spolupráci s městským útulkem, policií a denním tiskem. Přemýšlela jsem nad tím článkem a říkala si, jak se to může stát, že má někdo tolik koček, jak k tomu vlastně může dojít, že to snad ani není možné. Přemýšlela jsem nad tím dlouho a nechápala to a život, snad proto, abych vše lépe pochopila, mi přivedl do cesty více takových lidí. A když jsem stále nechápala, začal mě uvádět do takových situací, do kterých se normální člověk běžně nedostává a výsledkem každého takového dobrodružství byly další a další mňoukající závazky. Nyní již vše chápu....

Na začátku tohoto roku jsem si byla jistá, že stav čtyřnohých kamarádů v mém domě je bohatě naplněn a že se podaří jej do jara zredukovat na jednociferné číslo. Mýlila jsem se. Přicházeli další. A zde je deník roku 2005.

Začalo to v březnu, venku ještě ležel sníh. Kolem půlnoci mě naléhavá myšlenka vyhnala před dům na mráz. Ležela tam ve sněhu, nehýbala se, jen oči měla vytřeštěné hrůzou. Ráno začala její teplota klesat pod normál. Rychle, veterina, je hodně dehydratovaná, hodně stará, moc šancí nemá. Zkusíme to. Antibiotika, krmení stříkačkou, infuze. Plachá venkovní kočička nenamítá nic proti spaní pod peřinou a pomalu se zotavuje. Dostala jméno Kulička.

Pokračování v květnu. Kolonie koček v jedné továrně. A mezi nimi starý černý kocour. Výrostci se hrnou k miskám s jídlem, ale starý kocour už nemá dost sil a ostatní ho odeženou. Sedí opodál, naježená prořídlá srst ve které se prohání snad miliarda vší, jejich vajíčka jsou nalepena snad na každém chlupu. Mezi nimi se občas mihne velká rezavá blecha. Při dýcháni to v celém kocourovi chrčí, od nosu mu visí pořádně dlouhá nudle, oči jsou plné hnisu, uslzené, řekla bych, že pláče. A jestli ne on, tak já určitě... Takže další… jméno již měl, Budla.

A je tady červen. Kočky z tovární kolonie sídlí v prostoru za kantýnou. Zařekla jsem se, že tam již nevkročím. Jednoho rána se dozvídám smutnou zprávu. Ve výměníku /to je takový prostor plný horké páry, na dně vrstva horkého bahna a vody/ se včera utopilo kotě. Tedy vlastně ne, ono tam spadlo, chlapi ho našli, prý vypadalo hrozně, tak ho radši dorazili... Ptám se, zda tam někde nemá sourozence. Ale ano, ještě tam nějaká koťata jsou, běhají tam kolem. Takže se jdu podívat. A strnu hrůzou. Z výměníku se ozývá žalostné mňoukání. Běžím tam, dvě další koťata spadla dovnitř. Půjde mi někdo pomoci? Ne, nikdo s tím nic nechce mít, nikdo to nechce ani vidět..... Alespoň mi půjčili ručník a bedýnku. Lezu do horkého bahna, kolemjdoucí zaměstnanci procházejí lhostejně kolem. Podařilo se, vylovila jsem dvě koťata. A protože byla hodně malá, ubytovala jsem zároveň i jejich starou mámu.

Pár dní nato volá slečna, která si ode mě minulý podzim odnesla dvě koťátka. Koťátka (nyní již roční kočičky) již nechce, přijedu si pro ně? Ano, samozřejmě, děkuji vám za zavolání a za to, že jste je nevyhodila na ulici. Přijedu co nejdříve. Připravte mi prosím očkovací průkaz, který jsem vám s kočičkou dala, mám teď problémy a očkování je drahé. Ale já nevím, kde ho mám... asi ho nenajdu... tak vám alespoň přidám nějaké peníze. Odvážím si zpět dvě vystresovaná zvířátka, obě kočičky jsou v říji, průkaz se nenašel, peníze se nekonaly, slečna se již nikdy neozvala.

Červenec. V kolonii koček je jedna hodně stará a hodně nemocná. Kočka, která se nikdy neodvážila příliš přiblížit ke člověku. Teď jde až ke mě, dýchá jen ztěžka, oči se jí lesknou, vypadá to, že má horečku. Sotva se drží na tenkých nožkách a hřbet se jí prohýbá pod obrovským břichem. Je jasné, že musí porodit každou chvíli. Další... kočička má těžký zápal plic a já o šest hladových krků navíc.

Jen dva dny nato vidím z okýnka autobusu něco, co jsem snad ani vidět neměla. Je to v místě, kde jsem před měsícem odklízela ze silnice mrtvou kočku. Před autobusem uskakuje kotě, v příkopu u silnice je kočka s dalšími koťaty. Večer nás tedy je o čtyři více... Situace se komplikuje. Koťata jsou polodivoká, vyhublá kočička zvrací, ztrácí mléko, nechce jíst. Veterina, rozbor krve, dávám antibiotika,nespím, denne infuze... Zároveň zjišťujeme, že kočička je již znovu nakrytá. Dostala jméno Manda.

Srpen. Manda porodila šest krásných koťátek.

Koťata...

V září se nic neděje, snad vyšší prozřetelnost konečně pochopila, že takhle to dál nejde.

Říjen. Ne, vyšší prozřetelnost má zřejmě jiný záměr. Je večer, hrozně mě bolí hlava. Spolkla jsem prášek a snažím se na nic nemyslet. Právě mi volal šéf. Víš, je mi to trapné, ale firma teď má problémy. Nejsou peníze, bude se propouštět... bojoval jsem za tebe, ale nepodařilo se... promiň. Sakra, tak to tedy přišlo opravdu v tu nejlepší chvíli.

Za chvíli znovu zvoní telefon, ani se mi ho nechce zvedat. Veterina. Máme tady čtyři úplně malinká koťátka. Přinesly je školačky ze sídliště, našly je v krabici u popelnic. Žádný útulek je nechce, nikdo je nechce, doktor řekl, že se tedy mají utratit... Neváhám, nemyslím na to, co bude. Přineste je... Jsou čtyři a jsou to ta nejkrásnější koťátka, co jsem kdy viděla. Už se začínají batolit, mají jen jeden nedostatek. Neumí ještě sama jíst.

První den tedy cucáme ze stříkačky, je to ale náročné, musím se pokusit najít mámu. Volám nálezcům a prosím je o pomoc. Nechodí někde kolem kočička, která mňouká a hledá koťátka? Odpověď je vskutku překvapivá – ano, je tady taková, zkusíme ji chytit.

Za chvíli jsem na sídlišti a brzy již v přepravce sídlištní kočka Líza kojí svoje děti. Kolem se seběhl houf dětí ze sídliště a ochotně mi vyprávějí celý příběh. Jak se stará a hodná Líza stala sídlištní bezdomovkyní, to nikdo neví. Na jaře porodila, k radosti dětí a pro zlost dospělým, prvních šest koťat. Přišel podzim a Líza porodila znovu. Tentokrát již někdo rázně zakročil a odnesl koťata k popelnici. A jejich starší sourozenci? Prozatím se chodily schovávat před zimou do posledního otevřeného sklepa, ale hlasů proti nim přibývalo… sklepy páchnou, koček je moc, děti od nich ještě něco chytnou... Jedno z koťat prý je zlé. Děti se s ním nemazlí, protože kouše. A nemá asi jedno oko a vůbec je takové divné...

Nejdřív jsem myslela, že chytnu jen toho malého mrzáčka. Je oproti ostatním poloviční, naježená srst, kostřička potažená kůží, ztěžka dýchá, musí mít veliké bolesti... Dopadlo to tak, že do přepravek putovala všechna koťata a to za nadšeného přizvukování přihlížejících obyvatel. No to je dost, že si ty kočky někdo odnese...jen si je vemte, už bylo na čase... svatá pravda, pani, tady už to bylo hrozný, všude samá kočka...

Koťata...

Tak to je můj příběh, vlastně jen jeho část, začínající březnem a končící říjnem roku 2005. Příběh jsem sepsala jednak proto, že jsem se chtěla podělit o své zážitky, jednak proto, že jsem chtěla vyslat do éteru naléhavou prosbu o pomoc. Neprosím již útulky, pochopila jsem, že jejich prostory jsou stejně nacpané zvířaty jako můj dům . Neprosím již úřady, odbory životního prostředí, magistráty, správy a podobné instituce. Pochopila jsem, že telefonováním s úředním šimlem bych mohla strávit hodiny a hodiny a výsledkem by byla pouze suma provolaných peněz a bolavá hlava. Neprosím již svoje známé, pochopila jsem, že si o mě myslí, že jsem blázen.

Vysílám tedy do éteru S.O.S., prosím pomozte, kdo máte tu možnost, vím, udělala jsem chybu, byla jsem příliš soucitná a nedokázala odmítnout zvíře v nouzi. Počet zvířat, o které se nyní starám, se neodvažuji vyslovit nahlas. Nemám žádného pomocníka ani spolupracovníka, toto vše dělám sama. Budu vděčná za jakoukoliv formu pomoci – potřebuji vše to, oč často žádají skutečné útulky. Velmi urgentně potřebuji krmení - především pro malá koťata – konzervy, granule, po dospěláckém mají zažívací problémy (nejsnadnější je zaslat přes internetový obchod). Potřebuji odčervovací prostředky – především pro koťata. Potřebuji pomoci se zadáváním a aktualizací inzerce s koťaty na internet, někoho s digitálním fotoaparátem - zatím fotím na kinofilm, potřebuji občasný odvoz na veterinu, případně pomoc s méně zvladatelnými kočkami při aplikaci léku. Potřebuji urgentně pomoci s úklidem a při té příležitosti s vymazlováním plašších koťat. Potřebuji někoho, kdo by pomohl sehnat levně materiál na velkou zahradní voliéru pro divoké, staré a neumístitelné čičiny (nějaký již mám) a pomohl by mi s její stavbou.

Koťata aktuálně k umístění jsou k vidění v inzerci. Do nových rodin jdou pouze zdravá a naočkovaná koťata starší 3 měsíců, za podmínek daných smlouvou-předávacím protokolem, tedy stejně, jako se umísťují zvířata v útulcích.

Děkuji všem, kteří měli trpělivost a mé povídání dočetli do konce.

Martina Janoušková, kontakt: mobil: 736 706 934, telefon: 267 750 547, e-mail: bennu@volny.cz

Část zvířat, která se nacházejí v péči paní Janouškové, bude hledat domov na VÝSTAVĚ PRO KOČKU, podzimní umísťovací výstavě opuštěných koček, která se koná 13. listopadu v prostorách Chvalské tvrze.

Paní Janouškové je možné poslat krmení pro kočky a koťata prostřednictvím internetového obchodu s chovatelskými potřebami Happy-animals.cz. Paní Janoušková nechce veřejně sdělovat svou adresu, aby jí lidé nenosili další nechtěné kočky a koťata...