Portugalský vodní pes: věrný společník i zdatný plavec

Původ plemene v Portugalsku a jeho historie

Portugalský vodní pes patří mezi nejstarší a nejzajímavější plemena, jejichž kořeny sahají hluboko do středověkého Portugalska. Přesný původ tohoto psa není zcela jasný, ale historici a kynologové se shodují na tom, že toto plemeno provázelo portugalské rybáře po staletí, pravděpodobně již od dob, kdy se na pobřeží Atlantiku formovaly první rybářské komunity. Někteří odborníci se domnívají, že předkové tohoto plemene přišli na Iberský poloostrov s Maury nebo s kočovnými kmeny ze střední Asie, kteří s sebou přiváděli vodní psy se specifickými vlastnostmi, jako je kudrnatá srst a plovací blány mezi prsty.

Historické záznamy zmiňují psy podobného popisu již ve středověkých textech, kde jsou označováni jako věrní pomocníci rybářů podél celého atlantického pobřeží. Největší koncentrace těchto psů se nacházela v oblasti Algarve na jihu Portugalska, kde rybářské vesnice závisely na každodenním úlovku a kde byl pes nedílnou součástí pracovního procesu. Rybáři si tato zvířata nesmírně cenili, protože plnila celou řadu úkolů, které by jinak museli vykonávat sami nebo vůbec vykonávat nemohli.

Portugalský vodní pes byl vycvičen k tomu, aby plaval mezi loděmi a přenášel zprávy od jedné posádky ke druhé, pomáhal při nahánění ryb do sítí, vylovoval z moře ztracené vybavení a v případě potřeby zachraňoval tonoucí námořníky. Tato všestrannost z něj dělala nepostradatelného pracovníka na palubě i ve vodě. Rybáři ho brali s sebou na dlouhé výpravy až k Newfoundlandu, kde se portugalské lodě vydávaly za treskou. Právě proto existují teorie o genetické příbuznosti s labradorským retrieverem nebo irským vodním španělem, i když tyto vazby nejsou vědecky zcela prokázány.

Během staletí si plemeno udržovalo svou pracovní funkci, ale s příchodem moderní technologie v rybářském průmyslu začal počet těchto psů dramaticky klesat. Ve dvacátém století se plemeno ocitlo na pokraji vyhynutí, přičemž v určitém období existovalo na celém světě jen několik desítek jedinců. Za záchranu plemene vděčíme především portugalskému obchodníkovi Vascovi Bensaúdovi, který v třicátých a čtyřicátých letech dvacátého století začal systematicky shromažďovat zbývající exempláře a budovat chovný program. Bez jeho úsilí by toto plemeno pravděpodobně zcela zaniklo a stalo by se jen historickou poznámkou v kynologických archivech.

Bensaúde spolupracoval s kynologem Antóniem Cabral, který vypracoval první standard plemene a začal ho prezentovat na výstavách. Tento standard byl následně uznán mezinárodními kynologickými organizacemi a otevřel cestu k širšímu chovu mimo hranice Portugalska. Do Spojených států se plemeno dostalo v sedmdesátých letech dvacátého století a záhy si získalo oblibu u milovníků psů, kteří oceňovali jeho inteligenci, pracovitost a hypoalergenní vlastnosti srsti.

Dnes je Portugalský vodní pes uznáván Mezinárodní kynologickou federací (FCI) a je zapsán v plemenných knihách po celém světě. Jeho historické vazby na rybářské komunity Portugalska jsou stále patrné v jeho fyzických vlastnostech i povaze. Plovací blány mezi prsty, hustá vodoodpudivá srst a nezdolná energie jsou přímým odkazem na staletí práce v mořských vodách. Toto plemeno je živým svědectvím o tom, jak úzce byl člověk a pes po celá staletí provázáni společnou prací a vzájemnou závislostí na atlantickém pobřeží.

Využití psů rybáři na Atlantském oceánu

Podél pobřeží Atlantského oceánu se po staletí rozvíjela jedinečná spolupráce mezi rybáři a jejich čtyřnohými společníky, kteří se stali nepostradatelnou součástí každodenního života na moři. Portugalský vodní pes, známý v rodné zemi jako Cão de Água Português, byl po generace věrným pomocníkem rybářů podél celého atlantského pobřeží Portugalska, zejména v oblasti Algarve, kde se rybolov stal páteří místní ekonomiky i kultury.

Tato plemena psů nebyla chována jen jako mazlíčci nebo hlídači lodí. Jejich úloha byla naprosto praktická a každodenně záchranná. Rybáři je využívali především k přenášení zpráv a vzkázů mezi loděmi navzájem a mezi loděmi a břehem, což v době, kdy neexistovaly žádné moderní komunikační prostředky, představovalo naprosto klíčovou schopnost. Pes skočil do vody, přeplaval vzdálenost, která by člověka stála obrovské úsilí, a doručil zprávu nebo malý předmět bezpečně na místo určení.

Jejich fyzická stavba k tomuto účelu přímo vybízela. Silné zadní nohy, plovací blány mezi prsty a hustá, voděodolná srst z nich dělaly přirozené plavce, kteří zvládali i rozbouřené atlantské vlny bez větší námahy. Rybáři si toho byli dobře vědomi a psy záměrně trénovali od útlého věku, aby zvládali práci v náročných podmínkách otevřeného oceánu. Štěňata se učila plavat ještě dříve, než plně dospěla, a jejich výcvik byl součástí přirozené rutiny rybářské rodiny.

Jednou z nejdůležitějších úloh těchto psů bylo hlídání rybářského náčiní, sítí a úlovků. Zatímco rybáři odpočívali nebo se věnovali jiné práci, psi střežili cenné vybavení a odháněli nežádoucí hosty, ať už šlo o jiná zvířata nebo příležitostné zloděje. Na přeplněných přístavech, kde panoval čilý ruch a kde se každý snažil zajistit si co největší podíl z úlovku, byl věrný a bdělý pes neocenitelnou pomocí.

Psi také aktivně pomáhali při samotném rybolovu. Naháněli ryby do sítí, pomáhali vylovovat sítě z vody a zachraňovali náčiní, které spadlo přes palubu. Tato spolupráce vyžadovala od psa nejen fyzickou zdatnost, ale i mimořádnou inteligenci a schopnost porozumět povelům a situaci. Rybáři si svých psů nesmírně vážili a jejich ztráta byla pro celou rodinu skutečnou tragédií, nejen citovou, ale i pracovní.

Není bez zajímavosti, že tato tradice sahá přinejmenším do středověku, kdy jsou první písemné zmínky o psech sloužících rybářům na atlantském pobřeží Pyrenejského poloostrova. Mniši a kronikáři zaznamenávali, jak rybáři z pobřežních vesnic nedají dopustit na své věrné čtyřnohé pomocníky a jak jsou tito psi považováni za plnohodnotné členy posádky.

Se změnami v rybářském průmyslu ve dvacátém století začal počet těchto psů dramaticky klesat. Moderní technologie, motorizované lodě a komunikační zařízení postupně nahrazovaly tradiční metody a s nimi i potřebu psích pomocníků. Na počátku sedmdesátých let minulého století bylo plemeno na pokraji vyhynutí a zachránilo ho pouze odhodlání několika nadšenců, kteří se rozhodli obnovit chov a uchovat tak živou památku na staré rybářské tradice atlantského Portugalska. Dnes je portugalský vodní pes ceněn po celém světě, ale jeho kořeny zůstávají pevně zakotveny v slaném vzduchu a rozbouřených vlnách Atlantiku.

Fyzické vlastnosti a charakteristický vzhled plemene

Portugalský vodní pes je plemeno, které na první pohled zaujme svým neobyčejným vzhledem a robustní, přesto elegantní stavbou těla. Jde o středně velkého psa, jehož proporce působí vyváženě a harmonicky, přičemž celý jeho zevnějšek jasně odráží účel, ke kterému byl po staletí šlechtěn – totiž práci ve vodě po boku rybářů na pobřeží Atlantského oceánu.

Tělo portugalského vodního psa je svalnaté, kompaktní a dobře stavěné, s hloubkou hrudníku, která sahá přibližně k loktům. Hrudní koš je dostatečně prostorný, aby pojal silné plíce potřebné pro fyzicky náročnou práci, a záda jsou rovná a pevná. Celková délka těla je mírně větší než výška v kohoutku, což psovi dodává lehce obdélníkový obrys. Kohoutek je výrazný a plynule přechází do silné, krátké hřbetní linie. Záď je dobře osvalená a mírně klenutá, přičemž ocas je nasazen středně vysoko a při pohybu ho pes nese ve tvaru srpku nebo ho drží vztyčený, nikdy však nesmí být stočen přes hřbet.

Výška v kohoutku se u psů pohybuje přibližně mezi 50 a 57 centimetry, u fen pak mezi 43 a 52 centimetry. Hmotnost dospělého psa se zpravidla pohybuje v rozmezí 16 až 25 kilogramů, přičemž feny jsou pochopitelně lehčí. Přes svou kompaktní stavbu působí toto plemeno živě a dynamicky, nikdy těžkopádně.

Hlava je silná a dobře tvarovaná, s výraznou lebkou a výrazným přechodem od čela k čenichu, který je rovný a poměrně dlouhý. Čenich je pevný, s dobře pigmentovanými rty, které pevně přiléhají k čelistem. Nos je tmavě pigmentovaný, nejčastěji černý, u hnědě zbarvených jedinců může být hnědý. Oči jsou středně velké, mírně šikmé, tmavě hnědé nebo černé barvy a vyzařují z nich inteligence a bdělost. Uši jsou nasazeny výše, visí podél hlavy a jsou srdcovitého tvaru – nejsou ani příliš velké, ani příliš malé, a přiléhají k lícím.

Jedním z nejcharakterističtějších znaků tohoto plemene je bezesporu jeho srst, která může být buď vlnitá, nebo kudrnatá. Vlnitá srst je lesklá a tvoří volné vlny, zatímco kudrnatá varianta je hustší, kompaktnější a tvoří pevné, těsné kadeře. Obě varianty jsou jednopláštové, tedy bez podsady, což je poměrně neobvyklé a zároveň velmi praktické pro psa pracujícího ve vodě – srst rychleji schne a nezadržuje přebytečnou vodu v takové míře jako dvoupláštové srsti jiných plemen. Srst je hypoalergenní a minimálně se línající, což z tohoto plemene dělá oblíbeného společníka i pro alergiky.

Zbarvení může být černé, bílé, různé odstíny hnědé, nebo kombinace těchto barev – nejčastěji černobílá nebo hnědobílá. Čistě bílí jedinci nebo psi s výraznou skvrnitostí nejsou v souladu se standardem plemene považováni za ideální.

Charakteristickým prvkem, který okamžitě upoutá pozornost, je takzvaný „lví střih, tradiční způsob úpravy srsti, při němž je zadní část těla ostříhána nakrátko, zatímco přední část zůstává v plné délce. Tento střih nebyl nikdy jen estetickou záležitostí – původně sloužil k tomu, aby psovi usnadnil pohyb ve vodě a zároveň chránil životně důležité orgány a klouby před chladem. Dnes se vedle lví úpravy používá také takzvaný „pracovní střih, při němž je srst rovnoměrně zastřižena po celém těle do délky přibližně jednoho centimetru.

Končetiny jsou silné, přímé a dobře osvalené, s kulatými tlapami, mezi jejichž prsty se nachází plovací blána – anatomický detail, který je pro toto plemeno naprosto zásadní a který mu umožňuje výjimečnou obratnost ve vodě. Tato plovací blána sahá téměř ke špičkám prstů a výrazně zvyšuje efektivitu pohybu při plavání. Pohyb celého psa je pružný, energický a koordinovaný, s dobrým záběrem zadních končetin a výrazným vyložením předních.

Celkový dojem, který portugalský vodní pes zanechává, je dojem silného, odolného a přitom elegantního pracovního psa, jehož fyzické vlastnosti jsou dokonale přizpůsobeny náročným podmínkám atlantského pobřeží. Každý detail jeho stavby těla má svůj původní funkční smysl a dodnes svědčí o staletích pečlivého šlechtění.

Dvě varianty srsti vlnitá a kudrnatá

Portugalský vodní pes je plemeno, které si každého okamžitě získá nejen svou energií a inteligencí, ale také naprosto jedinečným vzhledem srsti, jež ho odlišuje od mnoha jiných plemen. Právě srstnatý kabátek tohoto psa byl po staletí přizpůsobován náročným podmínkám atlantického oceánu, kde tito psi pracovali po boku rybářů podél portugalského pobřeží. Srsť plnila ochrannou funkci, izolovala tělo před studenou vodou a zároveň umožňovala psovi pohybovat se ve vlnách s překvapivou obratností. A právě tato funkčnost dala vzniknout dvěma odlišným variantám srsti, které u tohoto plemene dodnes rozlišujeme.

První variantou je srsť vlnitá, druhá pak kudrnatá – a ačkoliv obě patří ke stejnému plemeni, na první pohled mohou působit dojmem, jako by šlo o dva různé psy. Každá z těchto variant má svůj nezaměnitelný charakter, svou texturu, svůj způsob, jakým reaguje na vlhkost, a svůj specifický estetický výraz. Přesto obě varianty sdílejí jeden zásadní rys: srsť portugalského vodního psa neobsahuje podsadu, což je vlastnost, která ho řadí mezi takzvaně hypoalergenní plemena, i když toto označení je třeba brát s určitou rezervou, neboť žádný pes není stoprocentně hypoalergenní.

Vlnitá srsť působí vzdušněji a volněji. Jednotlivé vlny se lehce vlní po celém těle psa a dodávají mu elegantní, téměř romantický vzhled. Tato varianta srsti bývá o něco méně hustá než kudrnatá, ale rozhodně není méně odolná. Vlasy jsou delší, měkčí na dotek a mají přirozený lesk, který je dobře patrný zejména při pohybu psa na slunci. Majitelé psů s vlnitou srstí si všimnou, že jejich pes vypadá po koupání jinak než po vyschnutí – vlny se při kontaktu s vodou narovnají a teprve po zaschnutí se vrátí do svého přirozeného tvaru. Péče o vlnitou srsť vyžaduje pravidelné česání, aby nedocházelo ke splstnatění, které může být u tohoto typu srsti poměrně záludné, protože se tvoří pomalu a nenápadně, zejména za ušima, v podpaží a v oblasti třísel.

Kudrnatá srsť je naproti tomu kompaktnější, hustší a pevnější. Jednotlivé kadeře jsou přitisknuté k tělu a tvoří jakousi přirozenou bariéru, která chrání psa před chladem a vodou ještě účinněji než varianta vlnitá. Kudrnatá srsť má tendenci absorbovat méně vody, protože její struktura vodu spíše odráží a stéká z ní rychleji. Právě proto byli psi s kudrnatou srstí historicky možná ještě více ceněni při práci v moři, kde museli trávit dlouhé hodiny ve vlnách. Kudrnatá srsť nevyžaduje tak časté česání jako vlnitá, ale zato potřebuje pravidelné stříhání, jinak by kadeře začaly srůstat a srsť by ztratila svůj charakteristický vzhled.

Oba typy srsti jsou podle standardu plemene plně rovnocenné a akceptované. Chovatelé ani rozhodčí na výstavách nesmí jednu variantu upřednostňovat před druhou, protože obě jsou autentickým projevem genetické rozmanitosti tohoto starého portugalského plemene. Zajímavé je, že v jednom vrhu mohou být narozena štěňata s oběma typy srsti, což svědčí o tom, jak hluboce jsou obě varianty zakořeněny v genetickém základu plemene.

Tradiční způsob stříhání portugalského vodního psa je dalším prvkem, který úzce souvisí s jeho srstí a má své kořeny přímo v rybářské tradici. Takzvaný lví střih, při němž je zadní část těla a část ocasu oholena nakrátko, zatímco přední část zůstává v plné délce, nebyl jen estetickým rozmarkem. Rybáři věřili, že holá záď usnadňuje psovi pohyb ve vodě a zároveň mu umožňuje lépe regulovat tělesnou teplotu. Chlupatý chomáč na konci ocasu pak sloužil jako jakýsi vizuální signál v rozbouřených vlnách, aby rybáři psa snáze viděli. Dnes se tento střih používá především na výstavách, kde evokuje historické kořeny plemene a připomíná, že tento pes není jen roztomilý společník, ale především pracovní plemeno s bohatou a zajímavou historií.

Ať už se majitel rozhodne pro psa s vlnitou nebo kudrnatou srstí, jedno je jisté – péče o srsť portugalského vodního psa je investicí, která se mnohonásobně vrátí. Správně udržovaná srsť nejen krásně vypadá, ale také chrání zdraví psa, předchází kožním problémům a posiluje vztah mezi psem a jeho majitelem, protože pravidelné grooming sezení jsou skvělou příležitostí k vzájemnému sbližování.

Inteligence a výjimečná schopnost učení

Portugalský vodní pes patří mezi ta plemena, která svou inteligencí dokáží překvapit i zkušené chovatele a kynology. Tito psi byli po staletí šlechtěni k velmi specifické a náročné práci – pomáhali rybářům na pobřeží Atlantiku, přinášeli jim sítě, vyháněli ryby do záchytných sítí a sloužili jako živí poslíčci mezi loděmi. Taková práce vyžadovala nejen fyzickou zdatnost a lásku k vodě, ale především mimořádnou schopnost samostatného uvažování a rychlého učení. Pes, který nedokázal pochopit pokyny rybáře v hluku bouřlivého moře, byl prostě k ničemu. A právě tato tisíciletá selekce zanechala v genetické výbavě tohoto plemene nezaměnitelný otisk.

Dnes se tato inteligence projevuje v každodenním životě s tímto plemenem naprosto zřetelně. Portugalský vodní pes se učí nové povely neuvěřitelně rychle, a to nejen základní příkazy jako „sedni nebo „lehni. Tito psi jsou schopni vstřebávat komplexní sekvence úkonů, rozumět kontextu situace a přizpůsobovat své chování momentálním podmínkám. Mnozí majitelé popisují, jak jejich pes pochopil nový povel doslova po několika opakováních, zatímco jiná plemena potřebují desítky nebo stovky opakování, než si příkaz skutečně zapamatují.

Důležité je zmínit, že tato inteligence je dvojsečná zbraň. Právě proto, že jsou tito psi tak chytří, potřebují neustálé mentální podněty. Pokud jim majitel neposkytne dostatek duševní stimulace, začnou si ji hledat sami – a to ne vždy způsobem, který by majiteli přišel vhod. Vykopané záhony, rozkousané boty nebo otevřené skříňky v kuchyni jsou klasickými příznaky nudy u tohoto plemene. Portugalský vodní pes prostě musí mít co dělat, musí mít úkoly a výzvy, jinak svou energii a bystrost obrátí jiným směrem.

Výcvik tohoto psa je proto radostí i výzvou zároveň. Na jedné straně reaguje na pozitivní motivaci s nadšením, které je u psů vzácné – pochvala, pamlsek nebo hra jako odměna fungují naprosto spolehlivě a pes si velmi rychle spojuje správné chování s příjemnou zkušeností. Na druhé straně dokáže velmi dobře odhadnout hranice a testovat je. Pokud majitel není důsledný, pes si toho všimne a začne situaci využívat ve svůj prospěch. To není vzdorovitost ve zlém slova smyslu – je to projev přirozené inteligence a schopnosti analyzovat prostředí.

Kynologové řadí portugalského vodního psa mezi nejinteligentnější pracovní plemena, a to s plným vědomím toho, co toto označení obnáší. V různých testech pracovní inteligence, které sledují schopnost pochopení nových příkazů a jejich zapamatování, se toto plemeno pravidelně umisťuje ve vyšší polovině hodnocení. Není to náhoda – je to výsledek staletého cíleného chovu zaměřeného na spolupráci s člověkem v náročných podmínkách.

Fascinující je také to, jak tito psi dokáží číst lidské emoce a přizpůsobovat se náladě svého majitele. Tato emocionální inteligence je pro pracovní psy typická, ale u portugalského vodního psa dosahuje skutečně pozoruhodné úrovně. Pes vycítí, kdy je jeho majitel smutný, unavený nebo naopak plný energie a připravený na hru. Tato schopnost empatie z něj dělá nejen výborného pracovního psa, ale také skvělého společníka pro rodiny s dětmi nebo pro lidi, kteří potřebují psychickou oporu.

Schopnost učení se u tohoto plemene neztrácí ani s věkem. Zatímco u některých plemen je výcvik v dospělosti výrazně obtížnější, portugalský vodní pes si zachovává svou vnímavost a ochotu učit se po celý život. Starší jedinci tohoto plemene jsou stále schopni vstřebávat nové dovednosti, zvládat nové situace a přizpůsobovat se změnám v domácnosti. Tato vlastnost je nesmírně cenná zejména pro rodiny, jejichž životní situace se v průběhu let mění.

Pro majitele, kteří chtějí z tohoto plemene vytěžit maximum, se doporučují aktivity jako agility, nosework, vodní záchranářství nebo různé formy psí sporty. Tyto disciplíny nejen fyzicky vytíží energického psa, ale především mu dávají možnost využívat svůj intelekt naplno. A spokojený, mentálně stimulovaný portugalský vodní pes je skutečně jedním z nejpříjemnějších psích společníků, jaké si lze přát.

Povaha přátelská energická a oddaná rodině

Portugalský vodní pes je tvor, jehož povaha dokáže okouzlit snad každého, kdo se s ním setká. Toto plemeno, vyvinuté po staletí na pobřeží Portugalska jako nepostradatelný pomocník rybářů, si s sebou nese nejen fyzické předpoklady pro práci ve vodě, ale také osobnostní rysy, které z něj dělají výjimečného společníka pro rodiny všech velikostí. Přátelskost, energie a hluboká oddanost rodině jsou tři pilíře, na kterých stojí charakter tohoto úžasného psa.

Kdo jednou zažije, jak vás portugalský vodní pes přivítá po návratu domů, pochopí, proč si toto plemeno získalo tolik příznivců po celém světě. Není to jen radostné vrtění ocasem — je to celotělová oslava vašeho příchodu, doprovázená hlasitým štěkáním a skákáním, které vám jasně sděluje, že jste pro tohoto psa tím nejdůležitějším na světě. Tato přirozeně přátelská povaha se projevuje nejen vůči členům rodiny, ale zpravidla i vůči cizím lidem, i když pes dokáže být vůči neznámým osobám zpočátku opatrný a vyčkávací.

Energie tohoto plemene je legendární. Rybáři na atlantském pobřeží Portugalska potřebovali psa, který dokáže pracovat celý den bez únavy — plavat, přinášet sítě, přehánět ryby do sítí a fungovat jako živý kurýr mezi loďmi. Tato pracovní minulost se v povaze plemene velmi silně odráží dodnes. Portugalský vodní pes potřebuje každodenní pohyb a mentální stimulaci, bez které může být neklidný, destruktivní nebo přehnaně hlučný. Není to pes pro lidi, kteří preferují klidný a sedavý životní styl. Naopak — pro aktivní rodiny, sportovce nebo lidi žijící blízko přírody je to ideální partner.

Co se týče vztahu k rodině, tady se naplno projevuje jedna z nejkrásnějších vlastností tohoto plemene. Portugalský vodní pes je hluboce oddán svým lidem a tvoří s nimi silné emocionální pouto. Miluje být součástí dění, nechce být izolován ani přehlížen. Pokud ho necháte stranou příliš dlouho, dá vám to jasně najevo. Tato oddanost se projevuje i ve vztahu k dětem — pes je k nim zpravidla trpělivý, hravý a ochranářský, přičemž si dokáže přizpůsobit intenzitu hry věku a temperamentu dítěte.

Vztahy s ostatními zvířaty v domácnosti bývají také převážně pozitivní, zejména pokud byl pes dobře socializován od štěněte. Socializace hraje v životě tohoto plemene naprosto klíčovou roli — čím více různých situací, lidí, zvuků a prostředí pes v mládí pozná, tím vyrovnanějším a sebejistějším dospělým psem se stane.

Inteligence tohoto psa je mimořádná. Byl šlechtěn tak, aby samostatně rozhodoval v situacích na moři, kde nebylo možné čekat na pokyn od rybáře. Tato schopnost samostatného myšlení je dvousečná zbraň — na jedné straně z něj dělá velmi schopného a učenlivého psa, na straně druhé může být při výcviku svéhlavý a vynalézavý ve vyhledávání vlastních cest. Výcvik by měl být důsledný, laskavý a pestrý, protože opakující se a nudné cvičení ho rychle přestane bavit.

Jednou z nejdůležitějších věcí, které je třeba o povaze tohoto plemene vědět, je jeho potřeba lidské přítomnosti a kontaktu. Portugalský vodní pes není pes, který by byl šťastný sám na zahradě nebo v kotci. Potřebuje být tam, kde je jeho rodina — ať už je to obývací pokoj, kuchyně nebo výlet do přírody. Tato vlastnost ho předurčuje být skutečným rodinným psem v tom nejhlubším slova smyslu.

Celkově vzato je povaha portugalského vodního psa kombinací vlastností, které z něj dělají výjimečného společníka pro ty, kdo jsou ochotni mu věnovat čas, energii a lásku. Dostanete zpět mnohonásobně více, než do tohoto vztahu vložíte — věrnost, radost, hravost a bezpodmínečnou oddanost, která vás bude provázet každým dnem.

Téměř vyhynutí plemene ve 20. století

Počátkem dvacátého století se zdálo, že osud portugalského vodního psa je zpečetěn. Toto starobylé plemeno, které po staletí věrně sloužilo rybářům podél pobřeží Atlantiku, zejména v oblasti Algarve, se ocitlo na pokraji úplného zániku. Příčin bylo hned několik a všechny se vzájemně prolínaly a umocňovaly jedna druhou tak, že situace vypadala téměř beznadějně.

Hlavním faktorem, který přispěl k dramatickému úbytku počtu těchto psů, byla modernizace rybářského průmyslu. Tradiční rybářské metody, při nichž byl portugalský vodní pes naprosto nenahraditelný, začaly pomalu ustupovat moderním technologiím. Motorové lodě, pokročilejší rybářské vybavení a nové způsoby komunikace mezi loděmi a pobřežím postupně eliminovaly potřebu psů, kteří dokázali přenášet zprávy mezi plavidly, hnat ryby do sítí nebo přinášet lana na břeh. Tam, kde dříve byl pes považován za nezbytného člena posádky, ho nyní nahradily stroje a moderní přístroje.

Rybáři, kteří se ocitli v ekonomické tísni způsobené měnícími se podmínkami na trhu, si jednoduše nemohli dovolit živit psy, kteří pro ně přestali být prakticky užiteční. Chov těchto psů byl vždy záležitostí pracovního využití, nikoli záliby nebo prestiže, a jakmile tato pracovní funkce zanikla, zanikl i zájem o jejich chov. Počty psů tohoto plemene začaly dramaticky klesat a v první polovině dvacátého století se odhadovalo, že celková populace portugalských vodních psů klesla na pouhé desítky jedinců.

Situaci ještě více zkomplikovaly dvě světové války, které přinesly obrovské ekonomické otřesy po celé Evropě, Portugalsko nevyjímaje. V době, kdy lidé sami bojovali o přežití, nebylo místo pro luxus chovu specializovaných pracovních psů. Mnozí chovatelé přestali chovat úplně, jiní se přeorientovali na jiná, ekonomicky výhodnější plemena. Genetická rozmanitost populace se zužovala alarmujícím tempem a hrozba inbreedingu se stávala stále reálnější.

Zlom nastal díky jednomu muži, jehož jméno je dnes nerozlučně spjato se záchranou tohoto plemene. Vasco Bensaúde, portugalský obchodník a nadšenec do psů, si uvědomil, v jak kritickém stavu se plemeno nachází, a rozhodl se jednat. V třicátých letech dvacátého století začal systematicky vyhledávat zbývající jedince tohoto plemene podél celého portugalského pobřeží. Spolupracoval s rybářskými komunitami, navštěvoval odlehlé vesnice a přesvědčoval rybáře, aby mu svěřili své psy nebo informace o jejich existenci.

Bensaúde si byl dobře vědom toho, že bez důkladného záznamu charakteristik plemene hrozí, že i kdyby se podařilo zachovat několik jedinců, jejich potomci by postupně ztratili typické vlastnosti, které dělaly portugalského vodního psa tak výjimečným. Proto úzce spolupracoval s kynologem Antoniem Cabral de Vasconcellosem, který vypracoval první podrobný standard plemene. Tento dokument se stal základním kamenem pro veškeré budoucí chovatelské snahy a umožnil jasně definovat, co vlastně portugalský vodní pes je a jaké vlastnosti musí splňovat.

Záchranný program byl nesmírně náročný a vyžadoval obrovské finanční prostředky i osobní odhodlání. Genetická základna plemene byla v době, kdy Bensaúde začal pracovat, extrémně úzká a odborníci se obávali, zda vůbec bude možné vytvořit životaschopnou populaci bez závažných zdravotních problémů způsobených příbuzností. Přesto se díky pečlivému výběru chovných párů a metodickému přístupu podařilo postupně zvyšovat počty psů a zároveň zachovávat jejich typické fyzické i povahové vlastnosti.

Je třeba si uvědomit, že portugalský vodní pes byl vždy psem s velmi specifickými vlastnostmi — jeho hustá, kudrnatá nebo vlnitá srst ho chránila před studenou vodou, jeho mohutné, plovací blány mezi prsty mu umožňovaly výjimečný výkon ve vodě a jeho inteligence a ochota ke spolupráci z něj dělala ideálního pracovního partnera. Právě tyto vlastnosti bylo nutné za každou cenu zachovat, protože bez nich by přestalo jít o autentické plemeno a stal by se z něj pouze historický artefakt bez skutečné podstaty.

Přes veškeré úsilí zůstávala situace až do druhé poloviny dvacátého století velmi křehká. Teprve mezinárodní zájem o toto plemeno, který se postupně probouzel zejména ve Spojených státech amerických, přinesl skutečný obrat. Americkým chovatelům se podařilo získat několik jedinců a vybudovat tam stabilní chovatelskou základnu, která nakonec paradoxně pomohla zachránit plemeno i v jeho domovské zemi. Bez tohoto mezinárodního zájmu by portugalský vodní pes s největší pravděpodobností zcela zmizel z povrchu zemského a stal by se jen smutnou poznámkou v historii kynologie.

Záchrana díky chovateli Vasco Bensuadeovi

Portugalský vodní pes byl po staletí nepostradatelným společníkem rybářů podél celého atlantického pobřeží Portugalska. Tito psi pomáhali při lovu ryb, přenášeli zprávy mezi loděmi a vyháněli ryby do sítí. Přesto se ve dvacátém století ocitli na pokraji úplného vymizení. Změny v rybářském průmyslu, příchod moderních technologií a celkový úpadek tradičního způsobu lovu způsobily, že poptávka po těchto psech dramaticky klesla. Chovatelé přestávali mít zájem o udržování plemene a počty jedinců se ztenčovaly alarmujícím tempem.

Srovnání Portugalského vodního psa s podobnými plemeny

Vlastnost	Portugalský vodní pes	Labradorský retrívr	Španělský vodní pes	Irský vodní španěl
Původ	Portugalsko	Kanada	Španělsko	Irsko
Výška v kohoutku	43–57 cm	54–62 cm	40–50 cm	51–58 cm
Hmotnost	16–25 kg	25–36 kg	14–22 kg	20–30 kg
Typ srsti	Kudrnatá nebo vlnitá, bez podsady	Krátká, hustá, dvojitá	Kudrnatá, vlnitá	Hustá, kudrnatá
Alergennost	Hypoalergenní – ano	Hypoalergenní – ne	Hypoalergenní – ano	Hypoalergenní – ne
Průměrná délka života	11–13 let	10–12 let	10–14 let	10–12 let
Energetická úroveň	Velmi vysoká	Vysoká	Vysoká	Velmi vysoká
Vhodnost pro rodiny s dětmi	Výborná	Výborná	Dobrá	Dobrá
Inteligence	Velmi vysoká	Vysoká	Vysoká	Vysoká
Náročnost na péči o srst	Střední až vysoká	Nízká	Střední	Vysoká
Původní využití	Rybolov, vodní asistent rybářů	Přinášení ulovené zvěře z vody	Lov vodního ptactva	Lov vodního ptactva
Plavecké schopnosti	Výjimečné	Výborné	Dobré	Výborné
FCI skupina	Skupina 8	Skupina 8	Skupina 8	Skupina 8

Právě v tomto kritickém okamžiku vstoupil do příběhu muž, jehož jméno je dnes neoddělitelně spjato se záchranou tohoto výjimečného plemene. Vasco Bensuade, bohatý portugalský podnikatel a vášnivý milovník psů, rozpoznal v portugalském vodním psu nenahraditelný klenot národního dědictví. Uvědomoval si, že pokud někdo nezasáhne, toto plemeno zmizí ze světa provždy, a s ním i část identity samotného Portugalska. Jeho odhodlání zachránit tyto psy bylo hluboké a upřímné, nikoliv pouhým rozmarem bohatého sběratele kuriozit.

Bensuade začal systematicky vyhledávat zbývající jedince po celém Portugalsku. Cestoval do odlehlých rybářských vesnic, navštěvoval staré rybáře a pátral po každém psovi, který by odpovídal charakteristickým znakům tohoto plemene. Shromáždil tak skupinu psů, ze které se postupně stalo zárodečné chovné stádo, jež mělo zachránit celou populaci. Tento úkol nebyl vůbec jednoduchý, protože mnoho psů bylo v té době již silně zkříženo s jinými plemeny a čistokrevných jedinců zbývalo jen velmi málo.

Klíčovým momentem v celém procesu záchrany bylo setkání Bensuadeho s doktorem Antoniem Cabral de Vasconcelos, zkušeným chovatelem a odborníkem na psí plemena. Společně vypracovali podrobný plán selektivního chovu, který měl za cíl obnovit a stabilizovat genetický základ plemene. Bensuade financoval celý projekt ze svých vlastních prostředků, bez jakékoliv státní podpory, a věnoval mu neobyčejné množství času a energie.

Výsledky jejich práce se začaly projevovat postupně. Počty zdravých a typově správných jedinců rostly, plemeno získávalo na stabilitě a jeho charakteristické vlastnosti se upevňovaly. Portugalský vodní pes se díky Bensuadeho úsilí dostal z kritického ohrožení a začal znovu přitahovat pozornost chovatelů i milovníků psů. Bylo to obrovské vítězství, které by bez jeho osobního nasazení nebylo nikdy možné.

Bensuadeho přínos přesahoval pouhé praktické kroky v chovu. Svým příkladem ukázal, že záchrana ohroženého plemene je věcí kulturní odpovědnosti a národní hrdosti. Portugalský vodní pes není jen pracovní pes s praktickými schopnostmi, je to živý symbol vztahu Portugalců k moři, k rybářství a k tradici, která formovala celé národní vědomí po mnoho generací.

Dnes, kdy je plemeno uznáno mezinárodními kynologickými organizacemi a chováno po celém světě, je jméno Vasco Bensuade připomínáno s hlubokou vděčností. Bez jeho zásahu by tento jedinečný pes, vyvinutý speciálně pro práci ve vodě a jako nepostradatelný pomocník rybářů, dnes pravděpodobně neexistoval. Jeho odkaz žije v každém exempláři tohoto plemene, který se dnes pohybuje na výstavních ringuích nebo radostně skáče do vody.

Oblíbenost u americké rodiny prezidenta Obamy

Portugalský vodní pes se dostal do celosvětového povědomí v roce 2009, kdy rodina Baracka Obamy přivítala do Bílého domu svého nového čtyřnohého přítele. Pes jménem Bo se stal okamžitě jednou z nejznámějších psích celebrit na světě, a to nejen díky svému roztomilému vzhledu, ale také díky místu, kde žil. Celá Amerika sledovala, jak se toto černobílé štěně s kudrnatou srstí zabydluje v nejslavnějším sídle světa, a zájem médií o toto plemeno raketově vzrostl.

Barack Obama slíbil svým dcerám Malii a Sashě, že pokud vyhraje prezidentské volby, pořídí jim psa. Výběr padl právě na portugalského vodního psa, a to z několika důležitých důvodů. Malia Obama trpěla alergií na psí srst, a proto bylo nutné vybrat plemeno, které je označováno jako hypoalergenní. Portugalský vodní pes produkuje méně alergenů než většina jiných plemen, což z něj udělalo ideálního kandidáta pro rodinu s tímto zdravotním omezením. Kudrnatá nebo vlnitá srst tohoto psa se totiž chová jinak než srst krátkosrstých či dlouhosrstých plemen, a minimalizuje tak rozptylování alergenů do okolního prostředí.

Bo přišel do rodiny Obamových jako dar od senátora Edwarda Kennedyho, který byl sám velkým milovníkem tohoto plemene. Kennedy choval portugalské vodní psy po mnoho let a byl přesvědčen, že právě toto plemeno je pro prezidentskou rodinu tou nejlepší volbou. Bo se narodil v únoru 2009 a do Bílého domu přicestoval v dubnu téhož roku. Dívky byly nadšené a celý národ sledoval první kroky malého štěněte po trávnících prezidentského sídla.

Popularita portugalského vodního psa po příchodu Boa do Bílého domu vzrostla natolik, že chovatelé tohoto plemene zaznamenali obrovský nárůst poptávky. Lidé po celých Spojených státech i ve světě chtěli mít doma stejného psa jako prezident. Toto plemeno, které bylo dříve poměrně vzácné a mimo Portugalsko téměř neznámé, se najednou ocitlo v centru pozornosti. Chovatelské stanice nestíhaly vyřizovat objednávky a čekací doby na štěně se prodloužily na mnoho měsíců.

Je důležité připomenout, že portugalský vodní pes byl původně vyvinut v Portugalsku jako pracovní plemeno určené k lovu ryb a jako vodní asistent rybářům. Tito psi pomáhali rybářům přehánět ryby do sítí, přinášeli zpět ztracené rybářské náčiní a fungovali jako kurýři mezi loděmi. Jejich vynikající plavecké schopnosti, silná a svalnatá stavba těla a inteligence z nich dělaly nepostradatelné pomocníky na palubách rybářských lodí podél portugalského pobřeží. Tato pracovní minulost se odráží i v jejich povaze, jsou aktivní, chytří a milují vodu.

Rodina Obamových si Bo natolik oblíbila, že v roce 2013 přibylo do Bílého domu další štěně stejného plemene. Fena jménem Sunny se stala Boovou společnicí a obě zvířata se stala neodmyslitelnou součástí každodenního života prezidentské rodiny. Michelle Obama o obou psech často mluvila s láskou a zdůrazňovala, jak důležitou roli hrají v životě jejich dcer. Psi se účastnili různých veřejných akcí, vánoční dekorace Bílého domu nezřídka obsahovaly jejich podobizny a fotografie Boa a Sunny obletěly celý svět.

Zájem o toto plemeno přetrvával po celou dobu Obamova prezidentství a portugalský vodní pes se pevně zapsal do americké kulturní paměti. Veterináři a odborníci na chov psů upozorňovali veřejnost, aby při pořizování tohoto plemene zvážila všechny aspekty jeho chovu, protože jde o velmi aktivní a energické zvíře, které potřebuje dostatek pohybu a duševní stimulace. Přesto zájem o toto původně rybářské plemeno z Pyrenejského poloostrova nikdy zcela neustal a jeho místo v srdcích amerických rodin zůstalo pevně zakotveno.

Portugalský vodní pes je živým důkazem toho, že přátelství mezi člověkem a psem může přesáhnout hranice souše i moře. Toto plemeno, vychované po staletí po boku rybářů na rozbouřených vlnách Atlantiku, v sobě nese ducha svobody, oddanosti a nezkrotné energie. Není to jen pes – je to společník, pracovník a strážce, jehož srdce bije v rytmu přílivu a odlivu.

Rostislav Dvořáček

Potřeba pravidelného pohybu a aktivního životního stylu

Portugalský vodní pes je plemeno, které bylo po staletí šlechtěno k náročné práci na moři, a tato skutečnost se hluboce odráží v jeho povaze i fyzických potřebách. Tito psi nebyli nikdy chováni jako okrasná zvířata do salónů – jejich předkové denně pracovali po boku rybářů na pobřeží Algarve, pomáhali přehánět ryby do sítí, přenášeli zprávy mezi loděmi a zachraňovali předměty, které spadly do vody. Takový původ zanechal v tomto plemeni hlubokou potřebu pohybu, práce a mentální stimulace, kterou nelze ignorovat ani v dnešních domácích podmínkách.

Kdo si pořídí portugalského vodního psa s představou, že mu bude stačit krátká procházka kolem bloku, brzy zjistí, jak moc se mýlil. Toto plemeno potřebuje každodenní, vydatnou fyzickou zátěž, a to nejlépe takovou, která zapojuje nejen tělo, ale i hlavu. Ideální je kombinace delšího výběhu, plavání a různých forem psích sportů nebo výcviku. Právě plavání je pro tento druh psa naprosto přirozenou aktivitou – jeho tlapky jsou opatřeny plovacími blánami, srst ho chrání před vodou a celková stavba těla je přímo stvořena pro pohyb ve vodním prostředí. Pokud máte přístup k jezeru, řece nebo moři, máte v rukou jeden z nejlepších nástrojů, jak svého psa skutečně unavit a naplnit jeho přirozené instinkty.

Nedostatek pohybu se u tohoto plemene projeví velmi rychle a velmi zřetelně. Pes začne vybíjet energii destruktivním chováním – žvýkáním nábytku, hrabáním v zahradě, štěkáním nebo přehnanou hyperaktivitou v bytě. Nejde o zlobivost v pravém slova smyslu, ale o přirozený výsledek frustrace z nevyužité energie a nevyplněného dne. Portugalský vodní pes je inteligentní zvíře, které potřebuje mít smysl, cíl a výzvu – a pokud mu je neposkytnete vy, najde si je sám, a to zpravidla způsobem, který vám nebude příliš po chuti.

Aktivní životní styl s tímto plemenem znamená také pravidelný výcvik, protože mentální únava je pro psa stejně důležitá jako ta fyzická. Výcvik poslechových povelů, agility, canicross, nosework nebo dokonce záchranářský výcvik ve vodě – to vše jsou aktivity, které portugalský vodní pes přijímá s nadšením a přirozenou chutí. Toto plemeno se učí rychle, rád a s velkou motivací, zejména pokud výcvik probíhá formou hry a pozitivního posilování. Nudné opakování stejných cviků ho naopak demotivuje, takže je důležité přinášet do společného tréninku pestrost a nové výzvy.

Doporučená denní dávka pohybu pro dospělého portugalského vodního psa se pohybuje okolo dvou hodin aktivní zátěže, přičemž nestačí jen volné pobíhání na zahradě. Zahrada může být skvělým doplňkem, ale nikdy náhradou za skutečný výběh v přírodě, kontakt s jinými psy nebo společnou aktivitu s majitelem. Právě tato vazba na člověka je pro plemeno typická – pes nechce jen běhat sám pro sebe, chce sdílet pohyb se svou rodinou, být součástí dění a mít pocit, že jeho energie má smysl a účel.

Majitelé, kteří žijí aktivním životem – chodí na túry, jezdí na kole, plavou nebo provozují jiné outdoorové aktivity – zjistí, že portugalský vodní pes je naprosto ideálním společníkem. Přizpůsobí se různým terénům, nevadí mu déšť ani chlad, a jeho vytrvalost je obdivuhodná. Na druhou stranu, lidé, kteří preferují klidný a sedavý způsob života, by si měli dobře rozmyslet, zda je toto plemeno pro ně skutečně vhodnou volbou. Nesoulad mezi potřebami psa a možnostmi majitele vede ke stresu na obou stranách a v konečném důsledku ke špatnému životnímu podmínkám pro zvíře.

Pravidelný pohyb není pro portugalského vodního psa luxusem ani bonusem – je to základní podmínka jeho fyzického zdraví, psychické pohody a harmonického soužití s rodinou. Pes, který má dostatek pohybu, je klidný, vyrovnaný, snáze se učí a je příjemným společníkem. Pes, kterému se pohybu nedostává, je nervózní, neposlušný a obtížně zvladatelný. Volba je tedy jasná – investice do aktivního životního stylu se mnohonásobně vrátí v podobě šťastného, zdravého a oddaného čtyřnohého přítele, který vám bude věrně po boku při každém dobrodružství.

Zdravotní predispozice a typická onemocnění plemene

Portugalský vodní pes je obecně považován za poměrně zdravé a odolné plemeno, což není překvapivé, vezmeme-li v úvahu jeho historii pracovního psa, který byl po staletí šlechtěn pro náročnou práci v drsných podmínkách atlantického pobřeží. Přesto jako každé jiné plemenné zvíře nese i tento pes určitou genetickou zátěž, která se může v průběhu života projevit různými zdravotními komplikacemi. Chovatelé i majitelé by měli být dobře informováni o tom, na co si dát pozor, aby mohli svému psovi zajistit co nejkvalitnější a nejdelší život.

Jedním z nejzávažnějších onemocnění, která se u portugalského vodního psa vyskytují, je progresivní atrofie sítnice, zkráceně označovaná jako PRA. Jedná se o dědičné onemocnění oka, při němž dochází k postupné degeneraci světločivných buněk na sítnici. Pes nejprve ztrácí schopnost vidět za šera a ve tmě, přičemž postupem času může dojít až k úplné slepotě. Toto onemocnění je nevyléčitelné, a proto je naprosto zásadní, aby chovatelé před každým krytím nechali obě rodičovská zvířata geneticky otestovat. Zodpovědný chov je v tomto ohledu jediným skutečně účinným nástrojem prevence.

Dalším problémem, který trápí toto plemeno, je dysplazie kyčelního kloubu. Ačkoli se s ní setkáváme u celé řady středních a větších plemen, u portugalského vodního psa je třeba jí věnovat zvýšenou pozornost, zejména proto, že tento pes je přirozeně velmi aktivní a rád se pohybuje. Dysplazie se projevuje nesprávným utvářením kyčelního kloubu, což vede k bolesti, kulhání a postupnému opotřebení kloubní chrupavky. V těžších případech je nutná chirurgická intervence, v mírnějších formách lze stav zvládnout pomocí vhodné fyzioterapie, úpravy pohybového režimu a podáváním kloubní výživy.

Poměrně specifickým onemocněním, které bylo u tohoto plemene identifikováno, je storage disease, česky označovaná jako skladovací nemoc, konkrétně GM1 gangliosidóza. Jde o vzácné, avšak velmi závažné dědičné metabolické onemocnění, při němž se v buňkách nervového systému hromadí určité látky, které tělo není schopno správně zpracovat. Projevy zahrnují neurologické poruchy, ztrátu koordinace, třes a celkový úpadek nervových funkcí. Onemocnění je smrtelné a postižená zvířata se zpravidla nedožijí dospělosti. I v tomto případě existují genetické testy, které umožňují odhalit přenašeče ještě před rozmnožováním.

Majitelé by měli věnovat pozornost také onemocněním srdce, která se u tohoto plemene mohou vyskytnout. Konkrétně se jedná o různé formy kardiomyopatie, tedy onemocnění srdečního svalu, která mohou vést k srdečnímu selhání. Pravidelné veterinární kontroly zahrnující auskultaci srdce jsou proto naprostou samozřejmostí, a to zejména u starších jedinců.

Vzhledem k tomu, že má portugalský vodní pes hustou, kudrnatou nebo vlnitou srst, která zakrývá celé tělo včetně uší, je velmi náchylný k zánětu zevního zvukovodu. Uši tohoto psa jsou kryté a vzduch do nich proudí jen omezeně, což vytváří ideální prostředí pro množení bakterií a kvasinek. Po každém koupání nebo plavání je proto nezbytné uši důkladně osušit a pravidelně kontrolovat jejich čistotu. Zanedbaný zánět ucha může přejít do chronické formy a způsobit trvalé poškození sluchu.

Stejně jako u jiných aktivních plemen se mohou vyskytnout i různá ortopedická zranění způsobená nadměrnou zátěží nebo nešťastným pohybem. Výrony, natažení šlach či poranění tlapek jsou u tohoto energického psa poměrně běžné, zejména pokud je vystaven příliš intenzivnímu tréninku v mladém věku, kdy kosti a klouby ještě nejsou plně vyvinuté. Doporučuje se proto s intenzivním výcvikem a sportem počkat až do doby, kdy je pes fyzicky zralý.

Celkově lze říci, že při správné péči, pravidelných veterinárních prohlídkách a zodpovědném přístupu k chovu se dožívá portugalský vodní pes průměrně dvanácti až čtrnácti let v relativně dobrém zdravotním stavu. Genetické testování rodičovských jedinců před krytím je absolutním základem, který by žádný seriózní chovatel neměl podceňovat. Budoucí majitelé by vždy měli žádat doklady o zdravotních zkouškách obou rodičů a nekupovat štěňata od chovatelů, kteří tyto informace nejsou schopni nebo ochotni poskytnout.

Péče o srstnaté tělo a pravidelné stříhání

Portugalský vodní pes je plemeno, které si svou hustou a kudrnatou srstí vysloužilo pověst jednoho z nejzajímavějších psů na světě, pokud jde o péči o srst. Tato srst není jen estetickou záležitostí – vznikla jako přirozená ochrana před chladnou atlantickou vodou, ve které tito psi po staletí pracovali po boku portugalských rybářů. Srst portugalského vodního psa je jednoduchá, bez podsady, a může být buď vlnitá nebo kudrnatá, přičemž oba typy vyžadují pravidelnou a důslednou péči, aby zůstaly zdravé a funkční.

Jednou z největších výhod tohoto plemene je skutečnost, že portugalský vodní pes prakticky nesvrhuje srst, což z něj dělá oblíbeného společníka pro alergiky. To však neznamená, že by péče o jeho srst byla jednoduchá nebo zanedbatelná. Právě naopak – absence přirozeného shazování chlupů znamená, že srst roste nepřetržitě a bez pravidelného stříhání by se velmi rychle zamotala a zplstnatěla. Zanedbání péče o srst může vést k bolestným uzlům, které se tvoří přímo u kůže a mohou způsobovat záněty nebo kožní problémy.

Majitelé tohoto plemene by měli počítat s tím, že pravidelné česání je nutné provádět minimálně třikrát až čtyřikrát týdně, ideálně však každý den. Používají se speciální hřebeny s širokými zuby, které proniknou skrze hustou srst až ke kůži, aniž by ji poškodily. Při česání je důležité věnovat pozornost místům, kde se srst nejčastěji zamotává – tedy za ušima, v podpaží, v tříslech a kolem límce. Tato místa jsou pro tvorbu uzlů doslova předurčena, a proto si zaslouží zvláštní pozornost při každé péči.

Co se týče stříhání, profesionální grooming by měl probíhat přibližně každých šest až osm týdnů. Existují dva tradiční střihy, které jsou pro toto plemeno typické a mají hluboké historické kořeny. Prvním je takzvaný „lví střih, při němž je zadní část těla, zadní nohy a základna ocasu ostříhány nakrátko, zatímco přední část těla a hlava zůstávají pokryty plnou srstí. Tento střih nebyl vymyšlen jen kvůli estetice – rybáři věřili, že holená zadní část usnadňuje pohyb psa ve vodě a zároveň mu plná srst na hrudi a předních nohách poskytuje tepelnou ochranu při práci. Druhým tradičním střihem je „pracovní střih, při němž je srst zkrácena rovnoměrně po celém těle na délku přibližně jednoho centimetru, což je praktické řešení pro aktivní psy, kteří tráví hodně času venku nebo ve vodě.

Koupání je dalším důležitým aspektem péče o srst. Doporučuje se koupat portugalského vodního psa přibližně jednou za tři až čtyři týdny, přičemž je nezbytné používat šampony určené speciálně pro kudrnaté nebo vlnité srsti. Po koupání je třeba srst důkladně vysušit, nejlépe fénem na nízkou teplotu, a to proto, aby se zabránilo vzniku plísní nebo bakteriálních infekcí, které se mohou rozvíjet ve vlhkém prostředí husté srsti. Foukání fénem by mělo být doprovázeno současným česáním, aby se srst nevracela do uzlů.

Majitelé by také neměli zapomínat na péči o uši, které jsou u tohoto plemene obzvláště náchylné na infekce. Visaté uši a hustá srst uvnitř ušního kanálu vytvářejí ideální prostředí pro rozvoj bakterií a kvasinek, zejména pokud pes pravidelně plave. Srst uvnitř uší by měla být pravidelně vyčesávána nebo opatrně odstraňována, a to buď doma, nebo při návštěvě groomera. Čištění ušního kanálu speciálním roztokem by mělo být součástí pravidelné péče, ideálně jednou týdně.

Celková péče o srst portugalského vodního psa je časově náročná, ale zároveň je to příležitost k budování hlubokého vztahu mezi psem a jeho majitelem. Psi, kteří jsou od štěněčího věku zvyklí na česání, koupání a stříhání, přijímají tyto procedury jako přirozenou součást svého života a mnohdy je dokonce vítají. Pravidelný kontakt a dotyk při péči o srst posiluje důvěru a vzájemné porozumění, které je pro toto inteligentní a citlivé plemeno naprosto klíčové.