Každej příběh má mít nějaký poučení. Nebo ne? Tak tenhle ho má. Je jednoduchý a abyste ho nemuseli hledat a celý to číst, tak tady je: nikdy nic nepodceňte. My jsme taky nic nepodcenili. A bylo nám to k ničemu. Pomoci si musíme sami.
Předem se omlouvám se ten žižkovskej slang. Jinak to neumím. Tak, a teď hlavní hráči. Kočka Lucka. Mý jméno je Radek. Kocourek Riki, kterej to všechno prožívá s náma. Jména lékařů a místa léčby zamlčuji, ale jak dále zjistíte, není k tomu vážný důvod. Jen to prostě nechci rozkrývat.
Lucka je u mě od prosince 2002. Přišla už jako velká holka. Koček jsem pár měl, ale ne takový množství, aby se mi pletly. Jeden byl nejvíc empatický a na furt, další tady po sobě nechala sílu jak pár slonů. Lucka? Nejbystřejší. Kočko-pes-člověk. Ráno, když odcházím do práce, sedí v předsíni na židli a mává mi. Večer se mi podél nohou prosmýkne ze dveří a jde zkoumat, co je tam tak zajímavého, že tam musím být tak dlouho. No, a když se přinesou tašky s nákupem a položí se do kuchyně, postupně do nich leze a velmi záhy identifikuje tu, která má ten pravý obsah. Má ráda lidi, kočky musí snést. Někdy je přísná, ale o to roztomilejší.
K věci. Lucce, před několika týdny, začal výtok z oka. Takový to mokro pod okem směrem dolů k čumáku. Poučen minulými historkami, nikoliv s Luckou, jsme nasadili kapky z borové vody. Bez úspěchu. Takže na řadu přisel Ophtalmoseptonex. Bez účinku. To trvalo dva týdny. Pak jsem milou Lucku sebral a mazali jsme na veterinu. Vyfasovali jsme Ophtalmoframykoin, později Maxitrol. Výsledek stále stejný, tedy nulový. Po vyšetření u naprosté kapacity jsme Lucku ve třech vraceli do přepravky. A sestřička, které tímto po ně kolikáté děkuji, si všimla něčeho, co jsem v tu chvíli, byl jsem u Lucčina zadečku, neviděl. Lucka krvácela z tlamičky. „Tak si na Lucku hodinu počkejte, budeme trhat zub.“ Nakonec byly vytržené zuby dva a já se vracel s Luckou noční Prahou s tím, že je všem trablům konec.
Bylo by teď efektní napsat, že naopak, že tím problémy začaly, ale nebyla by to pravda. Jen se tím ten problém rozkryl.
Od té doby jsem navštěvoval už jen „našeho“ pana doktora, kterýmu skoro všechno věřím. Budu mu říkat Tom. Když byla všechna vyšetření hotova, slyšel jsem:
„Pane Lukeš, Lucka má v tlamičce nádor a v krku další metastázu. My jí tady nemůžeme pomoci. Tady v Čechách to nejde. Nejblíž by to šlo v …, ale…“
Začnete to v hlavě, ale jasně, že hlavně v srdci, zpracovávat. Chytáte se toho, co je dosažitelné. Dokážete ustát to, že vyléčení se konat nebude. Nemůže. Myslíte na peníze, cestu, výhled. Slzama to moc nevyřešíte. Jen na chvíli.
Beru do ruky mobil. „Pane doktore, já jsem se rozhodl, že tu léčbu podstoupíme.“ Mluvím jak idiot v množném čísle. Jako maminky na písku „Dneska jsme ještě nekakali.“
Proč jsem se tak rozhodnul? To je jednoduchý. Lucka kaká, čurá, pije a hlavně! Baští! A dobře. To prostě není kočka, která páchá řízenou sebevraždu.
„Pane Lukeš, já to nedoporučuji, podle posledních výsledků má Lucka výrazný úbytek červených krvinek.“
„Co to znamená, pane doktore?“
„Může to znamenat celkové selhání organismu.“
Stojím za svým rozhodnutím. Lékař s ním nesouhlasí, ale to je tak všechno, co s tím může dělat. Svoluje a navazuje kontakt s klinikou. Jednoho listopadového pátku Lucka v rámci přípravy na ozařování absolvuje první chemoterapii. V pondělí jdeme na krevní testy. Dopadají dobře, bílé krvinky neutekly. A problém s červenými krvinkami se ukazuje nebýt způsoben celkovým selháním, ale „jen“ oním problémem, o který se jedná.
V pondělí se, po posledním předcestovním vyšetření, loučíme s Tomem. Neopakuje svůj výhled. „No, pane Lukeš, držím vám palce, Lucka je silná.“ Podává mi ruku. Vážím si ho za ta slova i za to, co neřekl.
V úterý dlouhý přesun na kliniku. S Luckou máme nacvičeno naše ranní: „Přijdu.“ Tak vím, že mi rozumí. Jen ta doba bude tentokrát delší. Týden a den. Doktor bere přepravku s Luckou a odchází. Vycházím před kliniku. Točí se mi hlava. Venku už je syrovo. Bude líp.
Ještě v úterý večer se od doktora z kliniky dozvídám, že CéTtéčkem bylo zjištěno, že metastáz je více, než se doposud vědělo. Pravé horní patro Lucky se rozpadá. Metastázy mohou časem napadnout mozek. Bolestivost je značná.
A teď pozor – vracím se na začátek. Ta další metastáza je totiž v čumáku, resp. v kanálku, který ucpává. A to je ten důvod výtoku z oka, který jsme léčili všema těma Ophtalmo sračkama.
„Pane doktore, to tedy znamená, že kdyby se na to přišlo dříve…“
„Pane Lukeši, já to tady vidím v chorobopisu z Prahy. Ale i kdyby se na tyto problémy přišlo hned, už by se nedalo nic vrátit.“
Víte, já jsem vůbec nepochyboval, že Lucka zažívá velkou bolest. Byť všemožně mírněnou. Ale víc jsem to k sobě nechtěl pouštět. Když jsem poslouchal v telefonu doktora, zase jsem si uvědomil jedno. Člověk by na Lucčině místě ty kolem sebe citově vydíral. O tom nemůže být u Lucky řeč. Jak byla celý život svá a rozhodná, tak se to teď všechno posčítalo a umocnilo.
Středeční, čtvrteční telefonáty dtto. „Lucka je velmi vstřícná, hrozně hodná, trpělivá. Bolestivost je velká, ale děláme vše pro to, aby to tolik necítila. Lidi si tu získala, už má svou ošetřovatelku a přijala jí.“ Jinak? Výhled na …, no. Krátký.
Pátek: „Pane Lukeš, má dobrou zprávu.“
„Tak to jste si asi spletl číslo, pane doktore…“
„Ale né,“ směje se doktor, „Lucka má všechny krevní testy velmi dobré, na ozáření nereaguje negativně. Ale hlavně si Lucka přestala to nejcitlivější místo škrabat. Nicméně bolestivost začne ustupovat až tak po čtvrtém ozařování. “ Tedy v pondělí, pomyslím si. Čeká nás víkend, kdy se toho moc nestane.
Ve středu Lucku vyzvedávám. To shledání! Chodí po mně, po stole, po ordinaci, čichá ke mně, povídá si s doktorem. Je pořád stejná. Zvídavá, nezastavitelná.
„Tak takovýhle pacientů tady opravdu moc nevidíme…,“ reaguje doktor. Všemu pozorně naslouchám a snažím se to vnímat, jak je to možné.
„Takže v případě Lucky vám nikdo nemůže říct, že to bylo zbytečné. Lucka je pacient, u kterého se účinek léčby dostaví a ozařování její stav na nějakou dobu stabilizuje.“ Co víc? Nic.
Lucka je doma. Obchází dvakrát všechna škrabadla, to jí u nás dá docela práci… Pije, přijímá uvítací večeři. Holka, co jsi musela zažít, jak jsi to všechno zvládla. Kocour Riki jí přikrčen sleduje.
Spím v místnosti s ní. Hladím ji, dotýkám se jemně bolavého místa. Strká mi ho do ruky.
V pátek pokračujeme další chemoterapií. A pak to přijde. Lucka po chemoterapii přestává baštit. Je úplně apatická, zalezlá, nechce nic. O víkendu pár soust.
Je pondělí. Svištíme na veterinu, první pokus o zvrat. Neúspěšný. Za celé ty týdny jsem poprvé malověrný. Kdyby byla v tomhle stavu před dvěma týdny, asi bychom na výlet nejeli. V úterý zůstává Lucka přes den na klinice na kapačkách. Vyměňujeme si s lékařem role.
„Pane Lukeš, je jí blbě po té chemoterapii, ještě možná den dva a bude to lepší.“
Vracíme se v úterý večer domů. Na noc opět uzavřeni spolu. V pokoji miska s baštou. Ráno je miska plná. Lucka se jí ani nedotkla. Jdu do práce. Vymezuji Lucce a Rikimu každému separátní prostor, abych měl přehled o Lucčině (ne)baštění. Makám ve středu z práce domů, abychom to stihli na veterinu na další kapačky.
Slyším Lucku nadávat za dveřmi. To už jsem dlouho neslyšel. Rozrážím dveře a vrhám se k misce. Je prázdná. Vylízaná. Lucka se na mě směje.
Bojujeme dál.
Chtěl bych jednou mít tolik síly. Jako Lucka. Jako Drak. Jako Týna.
Končím. Jdu dát Lucce sirup proti bolesti, nachystám misku, zavřu dveře a jdeme chrápat.
Držte nám palce.
Radek, 29.11.2013
Rád bych poděkoval oběma Lucčiným doktorům.
Dnes, 23. ledna 2014 Lucka zemřela. Jen jsem jí nestačil říct: „Přijdu“. Ale ona to ví.